Hunger Games

Svírám svou mladší sestřičku Laylu v náručí a tisknu ji k sobě, jak jen to jde. Dnešní den je zcela nebezpečný, nejen pro nás, dokonce i pro všechny lidi z tohoto chudého městečka. Mé ruce od rána stále obaluje husí kůže – co když vyberou mou mladší sestřičku? A to není to nejhorší, co kdyby tam umřela? Slzičky z jejich očí končí na mé košili, což zanechává mokrou skvrnu, které si však nevšímám.
"Ššššš. Neboj, určitě nás nevyberou." Šeptám ji tiše do ouška, zatímco mám úkol se nerozplakat. Mám poslední šanci si zacvičit lukostřelbu – mou nejlepší dovednost z života. "Jdu se projít. Zůstaň s maminkou doma." zašeptám ji do ouška, na což ji pokládám na postýlku a přecházím na chodbu, kde si oblékám dlouhý černý kabát.
Mé nohy lechtá mokrá tráva, která zdobí dlouhou, pomalu se rozpadající se asfaltovou cestu. Ze stromů opadávají poslední kapky deště, který naše město navštívil uprostřed noci. Jeden ze stromů, kterému chybí část kůry skrývá můj luk, který zde skrývám pro důvod, aby jej nikdo nenalezl a neřekl něco vedoucím hladových her. Poté, kdy se jej poprvé dotknu, se usměju. Konečně mám zase možnost být sám sebou – dobrým chlapcem v lukostřelbě. Nakonec, kdy má dlaň stiskne šíp, mé tělo obalí husí kůže.
Už zase mohu být šťastným. Mým aktuálním terčem je laň, jež právě prochází pustou mýtinkou. Naše rodina se musí zase pořádně najíst. Šíp strčím do luku. Zhluboka se nadechnu, poté zase vydechnu. Na to ihned napnu tětivu. Nepokaž to, Stilesi. Řekne mi mé svědomí. Nakonec luk zamířím k nebohé laňce a čekám, kdy budu moct pustit šíp.
"Nedělej to!" Ozve se hlas, který okamžitě vyděsí laň což ji přinutí k útěku. Šíp nekontrolovaně vzlétne k nebi. Jeho cíl tudíž není znán. Prudce se otočím, zjistím, že osobou je můj nejlepší kamarád Scott. "Pane bože Scotte. Už zase jsi ji vyplašil!" zamumlám hlasitě a poté nahodím můj nejoblíbenější úšklebek, který mého kamaráda okamžitě rozesměje. "Přece jen tak nemůžeš zabít nevinný zvíře." řekne mi načež mě k sobě přitiskne, na důraz přátelství.
"Ale kdybych tě nevyrušil, tak bys to nebohé zvíře mohl zabít." zamumlá mi do ramene Scott, zatímco mě pouští. Nahodím skleslý pohled, který jej přivede k myšlence, kterou okamžitě učiní. Prudce se přikrčí, popadne ten největší kámen a hodí jej do stromů, ze kterých následně vylétá několik ptáků. Prudce napnu tětivu a šíp letí vlastním tempem. Několik následujících sekund společně se Scottem zahlédneme, jak jeden z ptáků padá prudce k zemi. Pouze se na svého kamaráda usměju, zatímco rychle přebíhám k mrtvému zvířeti. Náhle se všechny stromy ohnou vzápětí nesnesitelného hluku a větru, který zřejmě přicházel z dalekých krajin, z nebe. V tu chvíli ucítím, jak mě Scott táhne do největšího křoví a to způsobuje můj pád. Teprve poté mi došlo, že do našeho chudého městečka přilétá několik lidí z kapitolu Hladových her.
"B-bojím se." vykoktám ze sebe, zatímco mé oči několik sekund poté opouští proud slz. Na to si mě ihned Scott přitáhne do náruče, kterou s radostí příjmám. "Neboj se Stilesi, určitě tě nevyberou, ani tvou sestřičku, a pokud ano... tak se přidám a budu tě chránit." řekne mezitím, co něžně hladí mé neposedné vlasy. "Děkuju, Scotte." zamumlám mu do ramene a přitisknu jej k sobě ještě více.
*
,,Stilesi, je čas." ozve se ihned poté, kdy otevřu dveře do našeho domku. Otec mi do rukou vrazí sváteční košili což mě učiní trochu rozrušeným. Zhluboka se nadechnu a přejdu do svého malého pokoje, kde si změním oblečení. Poté, když vyjde do hlavní místnosti, mi do náruče padne sestřička, které už několik minut stékají slzy po tváři. Mírně si k ní pokleknu a začnu ji hladit po zádech. "Notak, přestaň plakat. Určitě nám to vyjde, neboj se." řeknu, zatímco vstanu a stále ji držím v náručí. "Bráško... Prosím, nechoďme tam..." zamumlala mi svým přesvědčivým tónem do košile, zatímco se mě začala držet ještě silněji. "Musíme Laylo. Jinak to nejde." šeptnu zatím co společně vycházíme před dům, kde nás čekají rodiče. Postavím svou sestřičku na zem, zatímco příjmám otcovo objetí, které míso něj říká Drž se Sti. Poté, společně se sestřičkou, ruku v ruce odcházíme, s doufáním že ani jeden z nás nebude tím vyvoleným. Poté, kdy se spojíme s ostatními mladými obyvateli našeho chudého městečka, má sestřička najednou zastaví, čehož si rychle všímám. Její strach jde cítit míle daleko. Vezmu si ji opět do náruče, načež spolu, v myšlenkách modlící se, přicházíme k ostatním lidem, kteří už čekají na někoho, kdo celou tuto akci započne.
"Vítejte, vítejte vítejte." ozve se z balkonu velké budovy, kdy se za několik sekund vyskytuje postava ženy, která žije ve velkém bohatství – zdá se, že ji nic nechybí. "Vítejte. No, je to tady! Šťastné hladové hry!" Řekne žena, zatímco se rozhlíží a čeká, kdy bude moct volit obyvatele, jež mají být novými členy dvanáctého kraje. "Šťastné hladové hry! A nechť vás vždy provází štěstěna." zašeptá, když jde všechno slyšet snad na míle daleko. Několik sekund věnuju pohled své sestřičce, která si v rukách mačká své krátké bílé šatičky. "Před tím, než všechna zábava započne, prosím, věnujte čas tomuto dokumentu." dořekne, zatímco ukáže na velké bílé plátno, na kterém se za několik vteřin začne objevovat několik lidí – zřejmě jedni z účastníků hladových her. Ihned poté, kdy tato žena zmínila slovo štěstěna, mé ruce obalí největší husí kůže, jako nikdy v životě. Ihned poté, kdy mi svědomí rozkáže se podívat nalevo, zahlédnu osobu, která mě i mým přátelům ničila život – Derek Hale. Snímá mě snad nejzlejším pohledem, který mi kdy věnoval.
"Tak tedy, dobře. Doře, dobře, dobře." zašeptá žena okamžitě poté, kdy dokument skončí. "Nechť vás vždy doprovází štěstěna, má nejoblíbenější věta." sykne, zatímco zopakuje tuto větu. Zhluboka se nadechnu. Přichází ta zvláštní chvíle. Ihned poté kdy tato žen přijde k velké skleněné kopuli plné malých papírků, stisknu pravou dlaň v pěst. "Layla Stilesová." řekne, zatímco okamžitě přesunu pohled na svou sestřičku. Ne, to ne. Prosím, tohle je jen zlý sen, prosím... "Laylo, kdepak jsi?" řekne, což mou vyděšenou sestřičku přiměje k chůzi. "Ne, ne, ne! Jdu místo ní, dobrovolně, prosím!!!" Zakřičím, zatímco se dám do běhu.
Nemůžu dopustit, aby mou malou sestřičku zabili, nikdy v životě. "Páni, máme tady velkého hrdinu." zamumlá žena, zatímco mě pobídne k tomu, abych šel k ní, což také okamžitě učiním.
"Jak se jmenuješ?" optá se mě žena nevrlým tónem a přiloží mi k ústům mikrofon. "Jmenuju se Stiles Stillinski." řeknu sklesle. Žena se mile usměje. "Předpokládám, z velké podoby ve tváři, že se jedná o malou sestřičku, viď že ano?" Na tuto nevrle drzou otázku pouze přikývnu, nemůžu ze sebe dostat jakékoliv slovo. “Tak, a je na čase zjistit, kdo bude tvým milým společníkem.” Řekne nevrle a drze žena, zatímco vloží ruku do kopule, hledajíc vhodný papírek s vhodnou osobou. “A tím vyvoleným je... Derek Hale!” zvolá a mě se snad zastaví srdce. Ta osoba, která mě nesnášela, měla být mým společníkem? Mé ruce opět obalila husí kůže. Ihned poté, kdy vedle se mě zjeví ten hrozný muž, mám tendenci se snažit mu nedat pěstí. “Nuže, máte čas se rozloučit.” řekla žena, zatímco odešla a někteří strážci nás odvedli někam, kde snad už nikdy nespatřím nikoho, na komu mi záleží