Duše

Slova nepomůžou, činy nestačí

kdo, když člověk, jehož stín v zrcadle se zračí

sám balvan těžký neodtlačí, nerozumí řeči ostatních,

odezírat ze rtů - nezná jazyk, slepota mu kříží cestu

zastřeno mlhou, po slepu tápe, hmat neustál mu na dlaních,

tvarovaný svět chutí by poznat chtěl, ani ústa neuniknou trestu

jak otupené tělo stalo se 

pouhá loutka houpající se na provázcích

smí usmívat se a klanět se městům

a rozumět prázdným frázím.

Síla na nic neplatí, duše používat ji neumí

i přesto poznává ji, i přesto přijímá ji plnými doušky

zastřený svět pozoruje tak, jak pravidlo káže

nebránit se, jen unášet se bez bázně

loďka na břehu zasekla se 

duše nepřeplave vodu jedovatou

kyselinou ováté výpary vdechuje 

až celá omámená je, vymotat se nedokáže.