Dekonstrukce

Dekonstrukce svízelné situace orlojů pod světnicí, kde svíčka dohořívá, mračno omamnění z trubice myslitele, omračuje. Obrazotvorný vesmír v kapce jedu hada se zdá být na blízku, křičí, ječí pozornost žádá fraktální vlákna z nichž jiskra znovuzrození syčí. Zmenšují muže i ženu, v místnosti snů.

Vyvřelé sukno nahoty, onen klíč k otevření hadího vesmíru, ku planetárním bohům, na plátně surrealistické platformy. Tvarující se fragmenty minulých a budoucích civilizací v témtýž čase. Každá v jiném úhlu křišťálového diamantu. Oni bohové rozkvetlých planet v kruhu stojící. Přihlíží smrti ukřižování ženy, jež sápe se po dechu života, poslední bublinu kyslíku vdechla postava muže, před ústy ženy, jež hledí smrti do očí. Koutky úst muži stávají a oči zmodří, po výňatku nesmrtelnosti. Dva kontrastující verše nicoty. Necitelnosti, naproti sobě každý svou cestou se vydává.

Bohové krůčky v rituálním tichu, své údy staví, do ženy se vpraví. Poslední zbytky popravené, rituálně znásilněné ženy, povalující se v kaluži modré krve, ohlodává bestie bez srdečního svalstva. Nesmrtelný muž nalezl uzdravení, nemožnost smrti se kdy do cesty postavit, ho aura nadlidství pozvolna halí. Vzlétá nad krajinou z obrazu Dálího vyrvanou, prolétá pod dlouhonožím sloniskem a stává se z něj souhvězdí býčího oka.

Vyhaslá duše ženy kousek po kousku v každém z bohů bují, pozvolna a potichu v latentním kalichu pod moudím...

-----

Je toho příliš? Ještě přidáme! Symbolistní pýchu do špendlíku pod kůží, jestli se tomu tak dá říkat, robotické paže humanoidního vzezření. Mozek spojen s vláknem světla představující míchu onoho robotického těla. Surrealistní portrét měnící se ve formu budoucnosti. Sci-fi ladění zní, rezonuje na povrchu látky podobající se vody. Avšak chemický rozbor odkrývá, latentní formu plnou bílých robopulců s dlouhými, jazylčími ocásky.

Napijeli se onoho pokrmu nebeská žena, luna bude očekávat přírůstek. Tolikrát byla ona varována a chráněna. Ale sladká delikátní tekutina jí nepřetržitě přitahovala opojnou vůní citrusů. Neuposlechla žena varování, dlaněmi onen pokrm boha planety okusila. Špatně dopadla. V jediné kapce onoho moře se skrývala miliarda jazylčích střepů robopulců, zahlodávající se do buněčných tkanin ženy. Narůstající bolest přerůstá přes hladinu snesitelnosti. Nepřetržitá fyzická bolest, položila ženu do kóma stavu. A obrodila novou záři k luně stoupajíc. Za dar nejcennější nového života, zaplatila svým koncem.  Stala se pokrmem na talíři vítězství, onoho boha planety.