Sen o nitru

Nehybná tma

Tma, černo černá tma, která trvá roky, desetiletí, století, věky. Sametová tichá dokonalost, která obsahuje celý prostor. Prvotní uvědomění blahodárného klidného prožitku zažehl v nádherný jas. První zářící hvězdu jasným světlem lásky.

Základní element, kapka kosmické esence, která každým věkem se šířila vesmírem. Světelná záře byla jasnější a v poklidné sametové tmě začala novou éru. To byl začátek růstu, zkušenosti, manifestace, to byl začátek života.

Světlo lásky plulo vesmírem a objevila se první touha po interakci. Další hvězdy se objevily, láska se šířila do všech směrů.

Paprsky lásky se potkávali a křížili, to vytvářelo další zkušenost. V každé hvězdě byla vibrace lásky, a každé setkání bylo přitahováno vědomím. Které zažívalo různé vibrace lásky. Tento zážitek se utvořil v komunitu a objevily se galaxie. Byla to směs barev a vesmír se začal vlnit.

Bylo tu více než jen mírumilovná sametová tma, bylo tu milující světlo, pohyb a hmota.

Vesmír začal růst.

Slunce

Ve vesmírné melodii byl nový zvuk, nový rytmus jako srdce, v jedné hvězdě se objevilo vědomí, které přitahovalo nekončící radost, nekonečný jas, srdeční rytmus.

Nejprve to byla jen taková kulička, světélkující kulička, která se jen sem tam usmála. Touha srdce se objevit, vzešla z interakce hvězd, jejich harmonie, jejich rovnováze, které bylo impulsem pro květ radosti.

Toto uvědomění sílilo v bublající pocit radosti, jádro bylo více a více žhavé a začalo růst. Zažívalo další rytmus, novou píseň o něžné péči, o dárku, který se zatím může být objeven. Více a více se smálo až do okamžiku, kdy se smálo na celé kolo v poklidných vlnách.

Bylo si vědomo, že je zdroj nové kvality nového prožitku. Po nějaké chvíli začalo zkoumat okolí, naslouchalo hvězdám, jejich vibracím a tomu co vyjadřovaly.

„Ah, já se něčeho dotýkám“ - blesklo jí hlavou.

„Ahoj milovaná“ –  reagovala hvězda.

„Já tě slyším!?“ – řeklo slunce překvapeně.

„Taky tě slyším, drahá. To je, ale báječný čas, není-liž pravda?“ - zeptala se hvězda. 

„Čas? Co je čas a kdo jsi ty a jak ti mám říkat?“ – vyhrklo slunce.

„Ah, jsi tak zvídavé dítě, to je roztomilé“, “Já jsem Ara, to je něco jako, ta První, babička hvězd“ – hvězda odpověděla se smějící se autoritou, její světelné paprsky byly jasně ostré a jemné, plné lásky a podpory.

„Ara, Ara? …. Ara!“ - zkoumalo slunko.

„Hmmm….., to je senzační jméno, Líbí se mi“ – řeklo slunce s důležitostí.

„A kdo jsem já? Vím, že mám nějaké jméno, ale nemohu na to přijít“ – zeptalo se zvídavě.

„Ty má drahá, jsi pevný bod, slunce, plná radosti, nový paprsek vesmíru“.

„Paprsek? Co je paprsek? Neznám paprsek.“

„Neboj se, dítě, až budeš starší, naučím tě, jak tvarovat tvoji radostnou záři do paprsků.“

Slunce rostlo a pomalu se postupně učilo vyzařovat paprsky radosti do vesmíru.

Planety

Radostné paprsky slunce se šířily vesmírem. Jeho klidná milující povaha byla obohacena o radost, zvědavost, komunikaci a pozornost.

Měnil se do nového stavu o nové vlastnosti. Byl to příjemný čas růstu. Slunce rozšiřovalo své vědomí a získávalo nové zkušenosti. Jeho přirozená bezstarostnost, byla oceněna v nových setkáních s hvězdami. Rozpoznalo nové druhy lásky, různorodé rozhovory, mnoho zábavy a přátelství.

Slunce začalo snít o novém typu komunity, soudržnosti, jednotě, kterou zažívalo. Po nějakém čase, se začali objevovat malá tvrdá jádra, malá semena planet. Slunce je pozorovalo, pokaždé když se nějaké objevilo, dotklo se ho a začalo o něj svoji září pečovat. Objevili se živé vize, a vytvářeli nádhernou podívanou, každé jádro mělo vlastní styl, vlastní rytmus. Slunce bylo hrdé na každé z nich. Zabalilo je do přikrývky z radosti, lásky a nechalo je o samotě růst. Občas je zabalilo do svých zářících dlaních a vyživilo jejich pečující obal.

Tento obal s nimi rostl a udržoval je v bezpečí, tak vnikla andělské esence.

Kosmické jesle zněly jako báječná balada o vývoji, sebe uvědomování a bezpečí. Čas plynul, planety rostly, byly vetší a vetší, více se přibližovali své podstatě. U některých planet se objevily měsíce, u některých zase prstence. Jedna planeta byla jiná, samo o sobě snila sen, sen o životě.

Jakmile si slunce všimlo této planety, začalo se jí dotýkat, vnímalo, že tato planeta chce načerpat vesmírnou zkušenost do vlastního jádra, do své vize, do svého snu. Chtěla také pečovat, chtěla skutečné být součástí života v celé své kráse. Snila o barvách, elementech, rostlinách, zvířatech a lidech.

Celý vesmír vnímal tento sen a byl hluboce dojat, první kapky vody se objevily na zemském povrchu.   

Základní vědomí bylo klidné a mírumilovné, účastnilo se všeho, dávalo podporu a odvahu každému snu.

Planeta se stala Zemí, snila svůj sen a vytvářela vlastní tapiserii života.

Zemská atmosféra

Země pomalu rostla, její střed se plnil něžnou radostnou láskou a závazkem pečovat. Na jejím povrchu se častěji objevovala voda, která se ale okamžitě vypařila. Celý vesmír souzněl se snem Země a pomáhal její, jejich sen uskutečňovat. Zemský anděl zachycoval esenci, kterou planeta vyzařovala do vesmíru, ta se hromadila a vracela se zpět k povrchu v podobě atmosféry. Modrá obloha se objevila, vyšli mraky a spustil se první déšť. Země se zalila slzami vesmírného soucitu.

Čas plynul a všude byl obrovský oceán, pevná zem vsakovala něhu, soucit, podporu a potřebné živiny, kterou jedna kapka vody obsahuje.

Vynořila se země, sen byl více zřetelný, vyrostly hory, které dali vzniknout nížinám, prameny vytryskly a voda se valila ze skal, řeky tančily a poskakovali, zpět do oceánu.

Anděl a začal tvořit zelené pláně, lesy džungle. Vegetace sílila ze vzduchu a vracela mu novou esenci, esenci života. Stromy rostly a vytvořily nespočet, džunglí, lesů, tráva se šířila po pláních. Vůně naplnila vzduch. Všude šlo spatřit živé kapky vesmírné lásky.

Země se stala modro zelenou planetou, kde čas byl viditelný na zemském reliéfu.

Její sen dle povahy vesmíru se naplňoval.

Vize o těle

Vědomí stvořitele se rozšířilo o zkušenosti, které vesmír tvořil, jasně si uvědomovalo, že je ve všem, co je. Vidělo se ve hvězdách, slunci, planetách a slyšel nádhernou symfonii, které z toho vzešla.

Byl pohnut touto zkušenosti, a začal snít o ohraničeném plném prožitku. Zemská melodie byla první tah štětcem, navlečená nit v jehle, a začal spoluvytvářet tuto pestrobarevnou tapiserii života.

Nechal vizi plynout, kombinoval možnosti, které vypozoroval. Možnosti elementů: světla, ohně, hmoty, vody a ducha. Principy a vztahy mezi vším co je. Skrze zemi dostal jasnou vizi o těle jako hmotě, která se rozvíjí z ducha.

Sdílel svoji moudrost se Zemí. Elementy dostali duchovní záměr, trochu zodpovědnosti, skupiny pravidel se nastavily, toto období alchymie byl dlouhý proces. Stvořitel se učil jednat.

Po nějaké době vše bylo skončeno, vše nastaveno, ale tělo ještě nebylo vytvořeno, ještě chyběla poslední část, část činu a vůle.

Poprvé se soustředil a vytvořil záměr „DUCHU STAŇ SE TĚLEM VE VŠECH FORMÁCH BYTÍ“, dotknul se svoji vůli tohoto záměru.

Duch uvolnil části a uprostřed džungle stál malý chlapec. Kolem něho spousta různých tvorů, která reflektovala esence prožitků, který duch může utvářet.

To byl akt vůle, zázrak. Vesmírné vědomí utvořilo uvědomění, a část duchovní esence se stala člověkem a objevili se další formy prožívání.

Tak vnikl radostný milující tlukot srdce v těle, které je na plno prožíváno a uvědomuje si, že je součástí všeho.