Matireja Kniha První

 

 Yue, se tehdy potloukala po pastvinách. Longma se pásli klidně a nerušeně. Yue se na jednom z nich chtěla projet. Obdivovala jejich sílu a krásu. Osedlat si jednoho z nich. Projet se na něm po Xuan pu, byl vždy její sen. Ten den se blízko pastvin potloukal i Bátuó. Yue si všimla, že i on se na longma dívá se zalíbením. Také pozoroval krásu stáda dračích koní. Jako myška se proplížila až k chlapci. Mezi koně rozházela černý lotos a čekala. Počítala s tím, že Bátuó využije chvíle, kdy budou longma omámení lotosem. Bátuó ale na žádného z nich nesedl. Když jedno z hříbat přišlo až k němu a chlapec ovládl sou touhu se projet na jeho hřbetu, soptila vzteky. Bátu ke koni jen přistoupil, položil si hlavu na jeho silný krk a objal ho. Kůň mu položil hlavu na rameno. Vůdce stáda, obrovský dračí hřebec, si toho všiml a vyrazil směrem k nim. Vyrazil tryskem, ale jak se k nim blížil, postupně zpomaloval. Přešel do cvalu, klusu a k Bátu došel už krokem. Chlapec se na hřebce usmál a přitulil se i k němu. Nakonec se Bátuó mazlil s celým stádem. Longma se ho snažili nabrat na svoje hřbety, ale hoch nechtěl. Yue šílela vzteky. Přikradla se k jednomu koni. Skočila na něj. Chytila ho za rohy a pobídla k jízdě. Celé stádo se v tu ránu splašilo. Longma se divoce vzepjal, shodil Yue na zem a celé vyděšené stádo se dalo na úprk. Ovšem, že by za to normálně čekal Yue přísný trest. Bátu vzal ale vinu na sebe. Quin Long ve snaze potrestat viníka, nechal za trest Bátu pást je a starat se o ně na celý rok. 

Bátuó se práce nebál. Longma ho doslova milovali. Yue se cítila vinna. Byl to vlastně její trest. Liščí duchové Huli jing jsou možná potměšilí a škodolibí, ale také hrdí, čestní a spravedliví tvorové. Yue moc dobře věděla, že jí by Quin Long udělil mnohem těší trest. Chodila tedy každý den na pastviny s ním. Rovným dílem si dělili práci. Nikdy před tím neměla žádné povinnosti. Zprvu hodně brblala. Práce jí moc nevoněla. Ranní vstávání jí nebavilo. Povinnost jí tížila a nemohla se dočkat, až trest vyprší a zase se nebude muset o nic starat. 

Rok uplynul a přišel první den vytoužené svobody. Zvykla si budit se brzo. Otevřela oči, protáhla se a spokojeně se rozvalila na pelesti. Vykoukla ven oknem a viděla Bátu jak míří s kbelíkem, kartáčem a hadrem k pastvinám. Vyběhla tedy ven, domluvit mu. Dostihla ho až u pastvin. Chtěla mít proslov o zbytečnosti práce kterou se chystá dělat. Bátuó jí ale zastavil. Vysvětlil jí, že to nikdy za trest nepovažoval. Starat se o ně, že ho moc baví. Yue to nechápala, ale šla s ním. Nakonec nevydržela jen přihlížet a pomohla mu. Když vytřela první hříbě, přišel k ní vůdčí hřebec. Yue ho vytřela,  vyčistila mu kopyta a na cestu ho pohladila. Hřebec se zastavil, udělal krok vzad a položil si na ní hlavu. Yue si ten den uvědomila jaké to je obrovské požehnání, takovým divokým tvorem, že se ho může vůbec dotknout a pochopila Bátu. Ten den jí na svá záda vysadil hřebec dračích koní. Ten den se Yue splnil její největší sen. Nejen že jela na jednom z longma, ale na tom na kterém smí jezdit jen Ju Huang - nefritový císař.  Ten den se Yue a Bátuó stali nerozlučnými přáteli. Ten den se do Bátu Yue zamilovala. 

Kapitola sedmá: Řecký oheň

 

Zapovězený háj žhnul na celé Xuan Pu. Nebylo duše co by neběžela hasit. Každý z přítomných měl pocit, že čím déle a více se hasilo, tím horší to bylo. Jako by každá kapka vody žár živila, místo hasila. Propukla všeobecná panika. Všichni z azurového paláce na chlapce zapomněli. Yue byla jediná, kterou zajímal víc Bátuó než oheň. Osedlala hřebce a jako šíp prohledala celou krajinu Xuan pu. Bátuó ale nebyl k nalezení. Zbývalo jí jediné místo, kde nehledala. Zakázaný háj. Do žáru rudých květin si netroufl ani dračí hřebec. Yue si zakryla oči a k všeobecnému úžasu vstoupila do březového lesa. Zmizela v rudé záři jako by jí pohltily plameny. Záře těch rudých květů byla tak silná, že si každý myslel, že Yue shořela. 

 

Ze začátku dělala jen nesmělé kroky. Netrvalo dlouho a došlo jí, že ty plameny nepálí. Necítila ani pach spáleniny. Naopak, to co jí plnilo nozdry byla neobyčejně silná, ale příjemná sladká vůně. Zkusila dát si ruku z očí, ale světlo z květin bylo tak silné, že jí oslepovalo a nic neviděla. Chodila v kruzích a stejně tak i Bátuó. Ten přestal plakat, když zaslechl její hlas jak ho volá. Několikrát kolem sebe dokonce prošli, ale trvalo celé hodiny než do sebe narazili. Šťastný Bátuó Yue chytil za ruku a společně po chvíli vyšli ven z lesa. Yue měla takovou radost, že Bátu konečně našla, že mu i zapomněla vynadat a celou cestu se k němu jen šťastně tiskla.

 

Nutno zmínit, že dévy, duchové a jiná stvoření z Xuan pu si toho samého, jako Yue, všimli o chvíli později. Znamení zhu se ale nikdo z nich neodvážil porušit. Tou dobou tam doletěl i Quing Long. Vztek se v něm mísil s hrůzou. Poslal všechny pryč. S Yue a Bátu se zavřel do trůnního sálu azurového paláce. Tam se Bátu vyptával na jeho výlet do zakázaného lesa. Bátuó mu vše popravdě vypověděl. O hostinci a třech bojovnících. O tom jak je probudil. Azurový drak se nezlobil. Působil spíš ustaraným dojmem. Měl smutek v očích, když Bátuó dokončil svůj příběh. Pak ho poslal pryč. Svůj příběh mu pověděla i Yue. Ta čekala za porušení posvátného zákazu exemplární trest. Třásla se před drakem, ale ten jí bez jakýchkoliv výčitek či trestu poslal pryč. Yue byla očividně překvapená. Quing Long se na ní otcovsky podíval. Klidným hlasem řekl.

"To znamení tam bylo kvůli dětem bouře. Ty jsi jen šla hledat přítele i přes plameny a hrdelní trest, který ti hrozil. Zhu pozbylo smyslu, když se děti bouře probudily. Za to tě nemůžu trestat. Nemůžu tě ani pochválit, ale věř mi, že to co jsi dnes udělala byl odvážný, obětavý a chválihodný čin. Teď běž za svou rodinou." Skončil drak svou řeč a zavřel se sám v trůním sálu azurového paláce.

 

 Kapitola osmá: Tři čistí

Porušení Zhu nemohlo být prominuto. Byl to čin tak vážný, že o něm nemohl rozhodovat Quin Long, ale nefritový císař. Druhý den ráno Bátu odvedli do nefritového paláce. Každý z bohů byl přítomen, když Ju Huang dosedl na svůj trůn, soudit chlapce. Ten si díky své přátelské povaze našel mnoho zastánců. Nejprve chlapec řekl svůj příběh. Pak se rozběhla nekonečná debata o adekvátním trestu za chlapcovu zvědavost. Bohyně Guan Yin však rozbouřené bohy uklidnila. Pohlédla na chlapce a její křišťálově jasný, moudrý hlas se rozlehl po trůním sále nefritového paláce. "Soudíme tu toho chlapce za to, že probudil ty co jsme lstí kdysi uspali. Soudíme tu někoho, koho nám nepřísluší soudit. Jeho duše je křišťálově čistá. Tak čistá, že takovou může soudit zas jen takto čistá duše. Takovou nemá nikdo z nás." Řady bohů trochu zamumlaly, ale ani císař nic nenamítal proti neotřesitelné logice a argumentům Guan Yin. Byly pak na její přání k soudu přizváni tři čistí.  Yunanshi Tianzun, Liangbao Tianzun a Daode Tianzun.  

Tři čistí přišli oblečení v bílých šatech. Prostých a nezdobených. Sedli si na zem před chlapce. Nechali mu sejmout z rukou pouta a přinést sklenku broskvové vody. Požádali všechny, aby je s Bátu nechali o samotě tři dny. Chlapec jim řekl svůj příběh. Když Bátuó skončil s vyprávěním. Vyprávěli mu zase oni o těch které probudil. Yuanshi mu vyprávěl na oplátku o Tom jak se z ledu a divoké bouře zrodil kdysi JIn he. Liangbao mu vyprávěl, jak se z ranní mlhy. co zůstala po bouři a mrazu, zrodil Wu zi. Daode mu pak vyprávěl, jak se ze zuřivého řevu a divokého, větrného hněvu nenasytné bouře zrodil Juki. Zbývající čas pak meditovali. 

Když uběhly tři vyžádané dny, začal se zas trůní sál plnit. Netrvalo dlouho a byl plný zvědavých uší. Přítomní se přeli mezi sebou jaký trest bude chlapci udělen. Utišil je až příchod nefritového císaře. Ten požádal tři čisté, aby vyřkli verdikt. Bátuó, ochoten čelit jakémukoliv trestu, hrdě vstal. Yuanshi, Liangbao a Daode promluvili jako jeden muž. "Matiréjo! Posoudili jsme tvůj prohřešek zvědavosti. Co se stalo musí být napraveno. Ty sám je musíš porazit. Jednoho po druhém. Jako ty jsi slabý, jsou teď i oni. Dnes! Až dospěješ v muže najdeš je na na ostrově Fusang. Tam se utkáte. Tak jako ty už budeš silný, budou i oni. Čas co máš moudře užij. Selžeš-li budeš trpět v Dy Yu nejhorší z nejhorších bolestí. V březovém háji sesbíráš každý z rudých květů, co tam vyrostl, ale aby ti brány Xuan pu zůstaly otevřené, musí růst alespoň jeden z nich. Zmizí-li všechny rudé květy ze země zázraků, budou ti naše brány uzavřeny. To je náš rozsudek nad tebou Matyrejo!" Řekli trojhlasně. Daode se podíval hluboko do davu a dodal s lehkým úsměvem na rtech. "Ty květy - nemusíš sbírat tak úplně sám." Na to se tři čistí zasmáli, zvážněli a odešli pryč. 

Při vynášení rozsudku, byla očividná radost v očích Guan Yu a Lei Gonga. I Guan Yin spadl trochu kámen ze srdce. Když se dav rozpadal, přistoupila Guan Yin k Bátu. Vzala ho něžně za ruku. Tomu se zjevně ulevilo. Přišel si ztracený a vystrašený. "Neboj se. Není to sice snadný úkol, ale také to není nesplnitelný úkol. Teď pojď se mnou. Řekla bych, že na tebe někdo čeká"  Pomohla mu nastoupit na svůj bílý mráček a odnesla ho zpět do Xuan pu. Když mrak dosedl a chlapec vystoupil, byl ze všeho zmatený. Poprvé od sezení s trojicí čistých promluvil. "Kdo je Matiréja, Paní?" Guan Yin se na něj usmála a s mateřskou láskou v očích řekla. "Ty, ale na to je ještě čas, Teď jdi za Quing Longem. Jistě na tebe už čeká a nejen on." Ukázala prstem na Yue, která běžela k Bátu. Než se stačil otočit, aby jí poděkoval, byla bohyně boží milosti pryč. 

 

Kapitola devátá: Sanzuniao

  

Rudá záře červených květů se roztáhla po celém nebi. Nebe vypadalo jako v plamenech. Bátu stál před rozlehlým březovým hájem plným rudě zářících květin. Bylo jich tam plno. Kam až oko dohlédlo. Ještě mu zněl otcovský hlas azurového draka v uších. Rázný proslov hovořící o zodpovědnosti, hlupácké zvědavosti, nebezpečí které na něj číhá. Také mu dobře uvízla v paměti ta pasáž o tom, jak těžký souboj to bude a jak vzácný je čas co mu zbývá. Chlapec stál před březovým hájem. Za ruku držel Yue a zoufal si. Yue ho uklidňovala, že to přece nebude tak hrozné. Ať sbíraly jak sbíraly, květin neubývalo. Sanzuniao je pozorovala z větví bříz. Krákala, jako by se jim od srdce smála  Uběhl už týden, ale zdálo se jim, že nezmizel ani kvítek. Yue si sedla pod strom. Oči jí bolely z rudého světla. Bátuó se svalil vedle ní. Chvíli společně láteřili. Pak jen unavení seděli, objímali jeden druhého a odpočívali. Bátu vytáhl svačinu. Rozlomil placku, dal Yue a kousek hodil i Sanzuniao. Trojnohá vrána sletěla k zemi, drapla sousto a uletěla. Začalo se stmívat. Den se chýlil k večeru. Baátuó posílal Yue domů, ale tvrdohlavý liščí duch zarputile odmítal odchod. Unavení, zoufalí, oslepení světlem květin,  začali se škorpit mezi sebou. Ani jeden si nevšiml, že zatím co mezi sebou řešili, půjde-li Yue domů, se třínohá vrána vrací a vede s sebou Iphota. "Sanzuniao mi říkala, že bych vám mohl pomoci s tím světlem." Pozdravil dvojici Iphot a začal nosit rudé světlo pryč z březového háje. Třínohá vrána zatím sletěla dolů do kvítí. Každou ze svých tří noh vyrvala trsy rudých květin. Silným mávnutím křídel vzlétla a zase zmizela. 

 

Iphot jim skutečně pomohl. Za chvíli nebylo světlo tak oslepující. Odnášel světlo a Bátuó s Yue zase květiny. Večer se překlopil v noc. Iphot stvořený jen ze světla musel jít spát, aby měl druhý den dost síly nosit světlo na svět. Dvojice mu začala děkovat za pomoc, když to ozval z nebe křik Sanzuniao. Za ní se valilo stádo dračích koní. Vrána jim svítila na cestu rudými kvítky. Bátuó nechápal proč je Sanzuniao vede k březovému hájí, ale Yue se praštila do čela a začala se samou radostí točit a smát. "Že mě to dřív nenapadlo! Díky Sanzuniao. Díky!" Třínohá vrána dovedla stádo dračích koní až k březovému háji. Upustila rudý kvítek na zem a sedla si na jednu z větví. Vůdčí hřebec se nejprve zdráhal vejít do zakázaného lesa. Přivoněl ke květině, snědl jí a udělal první nesmělý krok. Chuť květin se mu zatím rozležela v puse. Longma zařehtal, vyběhl do lesa a za ním celé stádo. Dračí koně začali pojídat rudé kvítky jako smyslů zbavení. Netrvalo dlouho a zbyl jediný trs co měla Sanzuniao v prostřední noze. Ten hodila před Bátu. Yue se rozplakala. "To je poslední trs. Poslední květ. Až zmizí všechny rudé květy, bude ti naše země zapovězena." Citovala Yue hlasem plným smutku tři čisté. 

 

Bátuó svíral v dlani poslední kvítek. Rudá záře, která již mizela z nebe je ozařovala. Yue ho objímala a plakali. Z šera noční krajiny se vynořili tři čistí s Quin Longem. Liangbao se k Yue naklonil a podal jí hliněnou nádobu. "Někdy mohou být obyčejné věci, které normálně přehlížíme, neobyčejně důležité." Yue si hrnec vzala, ale nechápala význam nádoby. Sanzuniao se začala zase krákavě smát. "No ovšem!" Ožil Bátuó. Začal se smát. Poděkoval. Hluboce se uklonil . Popadl hrnec a začal do něj nabírat hlínu. Tianzun okřikl vránu. Připomněl jí, že není hezké smát se lidem. Požádal jí pak, aby přinesla trochu vody z jezera jantarových květů. Když se Sanzuniao vrátila, byla už květina zasazená v květináči. "Budu se o ní starat a pečovat, aby žila na vždy!" Prohlásila Yue, plná odhodlání udržet květinu na živu do skonání času. Moudrý Daode se k ní naklonil. Vzal Yue za ramena. Usmál se na ni. Pak milým hlasem, tónem otcovské moudrosti, Yue vysvětlil, že nikdo a nic nežije věčně. To co může Yue pro Bátu udělat je, opatrovat tu květinu a prodloužit její život, než ze semínek ukrytých v trusu dračích koní vyrostou nové rudé květy. Azurový drak, přítomný celé události, ustanovil Yue správcem Dračích koní. Ta se zlobila. Nechtěla úřad, ale doprovodit Bátuó na jeho cestě a pomoci mu v jeho boji proti dětem bouře. Quing Long jí ale vysvětlil, že to už Bátuó musí zvládnout sám. "Někdo musí dohlédnout na Longma, aby nesnědly všechny květiny. Dohlédnout, že jedna bude vždy živá, aby Bátuó neměl brány Xuan pu, nebe a světa bohů a bohů uzavřeny. Yue se zprvu odmítala přijmout úřad, ale když pochopila jak je to důležitý úřad, že to Bátu nesmírně pomůže, přijala.  "Bez pomoci z našeho světa, by neměl Bátuó nikdy šanci uspět." Domluvil Yue Quin Long otcovsky. "Jako štolba dohlédneš, že nenasytní Longma vždy jednu květinu nechají. Bátuó se pak bude vždy moci vrátit k nám."

 

Dodnes, když rudé kvítky rozkvetou v Xuan pu, je nebe pokryté rudými mraky. Říkáme jim červánky.

 

Kapitola desátá:  Yangluo wang

 

Čas běžel. Den míjel den. Quing Long, Guan Yu a pár dalších bohů učilo Bátu  umění boje. Brzo vstával, tužil tělo i jinak se připravoval. Bátuó se učil jak bojovat tělem, zbraněmi i svým duchem. Roky ubíhaly. Bátuó vypadal už jako čtrnáctiletý chlapec. Pod ochranou Xuan pu rostl sílil a získával znalosti i zkušenosti. Bátuó byl dobrým žákem. Zhong Kui i Guan Yu byli nejpřísnější mentoři. Snášel tvrdé tresty. Pevné vedení i bolest. Hou Yi, bohyně měsíce, ho učila jemnému umění lukostřelby. Whenchang Wang zase kráse slova, moudrosti a rozumu. Bátuó se stal doslova loutkou v rukou bohů. Ti si ho zamilovali, učili ho, vzdělávali a trénovali, ale ani všechno jejich umění ho nemohlo připravit na bitvu která ho čekala. 

 

Bůh smrti ho bedlivě pozoroval. Moc dobře věděl jaké utrpení na Bátu Dizang přichystal. Na své procházce po Di Yu navštívil i hlavní město. Youdu bylo strašlivé místo. Střed samotného pekla. Yangluo wang se zhrozil při pohledu na chystaná muka. Křišťálově čistá duše, jako je ta Bátu, musí nekonečně trpět. Zvrácený Dizang se na ní nesmírně těšil. Yangluo wang slyšel z trůnního sálu, jak Dizang plánuje pro čistou duši muka a trápení. 

 

"Žádné umění kterým vládnou ho na ně nepřipraví." Smál se Dizang hrozivý hlasem. "Utrácí drahocenný čas s těmi blázny a přitom jediný, kdo ho může připravit na Juki je jeho otec" 

 

"Ano pane jsou to hlupáci. Hlupáci a ta duše bude jistě vaše Můj Pane! Vaše." Odpovídal Dizangovi nějaký druhý slizký hlas z hlavního sálu. 

 

"Pro tebe to nejsou žádní hlupáci. Rozumíš!" Tvor se slizkým hlasem zaúpěl v drápech rozhněvaného pána pekel. "Promiňte Pane. Nejsou ne né. Nejsou to hlupáci né Pane." Odvětil servilní, slizký hlas a ozvala se rána. Dizang patrně pustil tvora se slizkým hlasem a ten se sesunul na zem. "Pro tebe jsou to bohové! Rozumíš? Bozi, božská stvoření. Mocní a silní, jak ty nikdy nebudeš."

 

"Nebudu. Né Pane né já nikdy. Ano Pane. Bozi, mocní bohové. Já nikdy takový nebudu, Né Pane. Promiňte pane." Omlouval se slizký hlas z nitra sálu. "Vždyť on ani neví, kdo je jeho otec Pane. Né neví. Nic neví Pane, ani kdo skutečně je Pane. Neví. Né Pane neví."

 

"To máš pravdu! Neví."  Smál se Diziang. 

 

Yangluo wang skryl svou přítomnost. Vše si v tichostiNavštívil Xuan Pu, kde vyhledal Quin Longa v azurovém paláci. Zlatem zdobené dveře se otevřely a do zahrady vešla zvláštní postava.  Břichatý muž se strašlivou tváří. Nedbale oblečený v rozhalených, prostých šatech. Místo opasku měl dvouhlavého hada. Pupek mu lezl přes opasek a oranžovou suknici. Pomalu se valil zahradou Deseti Broskvoní jako balvan. Azurový drak vstal, aby přivítal Yangluo wanga. Bátu znervóznělo, že je azurový drak tak vystrašený. Takového ho ještě nikdy neviděl. Quin Long rukou postrčil chlapce za sebe. 

 

"Vítej Yangluo Wangu. Čemu vděčím za tvou návštěvu."  Volal Quin Long směrem k hrozivé postavě. 

 

"Buď pozdraven Quin Longu. Přišel jsem na kus řeči. Dlouho jsem neměl houby Lingzhi. Možná, že by jsi mi nějaké rád nabídl."

Rozvalil  se na jeden z opracovaných kamenů. Jeho křivá tvář, dole opatřená dvojicí tesáků velkých jako kančí kly, se naklonila. Pár obrovských, vykulených očí upřel svůj zrak na Bátu. 

"Buď pozdraven i ty Matiréjo." 

 

Po těch slovech poslal Quing Long chlapce rychle pryč. Bátuó se beze slova uklonil Yanglou wangovi. Pak Quin Longovi a hleděl se ztratit ze zahrady Deseti Broskvoní jak nejrychleji jen uměl. 

Dlouhé hodiny Qun Long s Yangluo wangem rozmlouval. Bůh smrti vyprávěl o své návštěvě v Di Yu. O tom co slyšel v Youdu i o Dizangovi, který počítá s Matiréjovou prohrou. K debatě se připojili Guan Yu, Zhong Kui i bohyně Hou Yi a Guan Yin. Debaty se dokonce zúčastnil i Nebeský vojevůdce Li jing a jeho synové Jinzha, Muzha a generál Nezha. Dlouhé hodiny rokovaly o chlapcově osudu. Celé ty dlouhé hodiny znělo Bátu v hlavě jen jedno jediné slovo. "Matiréja!" Jeho zmatená mysl si začala pokládat otázku. "Kdo je vlastně Matiréja. Kdo jsem?"

Dveře palácové zahrady se otevřely. Bátuó bojácně vstoupil dovnitř, Pokorně zdravil úklony všechny přítomné bohy. Třásl se, při pohledu na ně. Zahrada Deseti Broskvoní mu vždy skýtala klid - únik před světem. Teď se v ní třásl strachy. Byla to ironie osudu, že nejbezpečnější místo které znal, se teď zdálo, jako to nejnebezpečnější. Bátuó došel až do středu zahrady, když k němu Quin Long promluvil. Oznámil mu verdikt bohů. Bátu se nechtělo uposlechnout, opustit Xuan pu, ale neodmlouval. Yue pak v slzách přinesla do zahrady rudý květ v hliněné nádobě. Stříbrná liška si řekla, že bude silná. Nechtěla plakat. S každým krokem se jí ale víc a víc plnily oči. Když dávala nádobu Yangluo wangovi, plakala už potoky slz. Všichni se s Bátu rozloučili. Quin Long mu dal zásoby, požehnání i otcovské pohlazení. Loučil se s Bátu se slzou v oku. Jako otec co posílá syna do bitvy. Bátuó se na azurového draka podíval s otazníky v očích. "Kdo je Matiréja?" Celá zahrada Deseti Broskvoní ztichla. Guan Yin po chvíli mlčení promluvila za všechny. "Na to nám nepřísluší odpovědět. Na to se musíš zeptat svého otce. Nic se neboj Bátuó. Brzo se s ním setkáš ve světě lidí." Yue ho chytila za ruku a Yangluo wang vytrhl květinu z hliněné nádoby. Rozevřel dlaň, dýchl na karmínový květ a ten začal uvadat. Jak kvítek chřadl, vadly i všechny ostatní rudé květy v Xuan pu. Barva okvětních lístků tmavla. Postavy, zahrada Deseti Broskvoní, azurový palác a celá říše Xuan pu se měnila v opar. Svět lidí a bohů se začal prolínat.  Bátuó měl pocit, že se mu mlží zrak. Protřel si oči, aby je zbavil slz. Nic nepomohlo. Hlasy i postavy se zdály jako přelud. Mlžný bogus co zmizel do ztracena. Netrvalo dlouho a chlapec stál na malé mýtině obklopený lesem ze všech stran. Poslední záblesk světla z azurového paláce byl pryč i poslední tóny hlasů se vytratily. Bátuó se cítil ztracený. Dávno to nebyl ten tulák co býval. Vše pro něj bylo opět neznámé a svět záhadou.

 

Kapitola jedenáctá: Daoji

 

Ne každý člověk má přichystaný hezký osud. Jedním z těch dětí, které na světě čeká krutý osud, byl i Daoji. Když jeden o sobě nic neví. Nemá původ, rodinu, žádnou minulost. Je chudý, nechtěný, nikoho nezajímá. Je pro takového člověka často přichystán osud zloděje, lupiče - vraha. Daoji se narodil jako jeden z takových lidí. Jako jeden z těch lidí, kterým svět podkopne nohy vždy, když se snaží z toho bahna vyhrabat. Narodil se bez kořenů, rodiny, bez budoucnosti i nějaké šance na  normální, spořádaný život. Často mýval hlad. Neměl kde spát. Byl jedním z mnoha ztracenců v krutém a nehostinném světě. Takový lidé se často stanou zloději, lupiči i hůř. 

Daoji byl zloděj. Kradl už od malička. Kradl co mohl. Kradl vše a každému. K první krádeži ho dohnal hlad. Bída ve které žil. Lidé kolem. Svět. Časem se stal špičkou ve svém oboru. Nebylo nic co by nedokázal ukrást. Jeho schopnost, někomu něco zcizit, byla skutečně unikátní. Za celý svůj život nebyl přistižen při krádeži ani jednou. Vždy mu vše prošlo. Byl-li v úzkých, lup dal nepozorovaně někomu do kapsy. Z té si, když byl mimo podezření, vše zase ukradl zpět. Daoji byl ve svých sedmnácti postrachem kapes i měšců. Patrně by jím byl po zbytek svého života. Nebýt bohyně Guan Yin. 

 

Ten březnový den se Daoji chvástal svým uměním před svými kolegy, kapsáři u Jantarového Draka. On a jeho čtyři kumpáni seděli u jednoho ze stolů v rohu. Jantarový Drak byla jedna z levných, anonymních náleven, kterých bylo kolem plno. Místo, kam slušný člověk moc nezabloudil a když, byl k okolí slepý, zoufale doufající, že ho tam též nikdo nespatří a jeho pověst nedojde úhony. Byl To den oslav narozenin bohyně Guan Yin. Celé Chua -tching se naplnilo poutníky ze všech koutů země. Bohyně se rozhodla oslav zúčastnit. V přestrojení za jednoho z potulných mnichů, kterých bylo město při oslavách plné, se toulala ulicemi. Daoji se vyburcovaný přáteli rozhodl okrást jednoho z vysokých úředníků. Rýžové víno i pálenka mu stoupla do hlavy. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy někomu z přítomných dal kradený předmět do kapsy a sám unikl podezření. Tou osobou, které tentokrát strčil něco do kapsy, byla právě přestrojená Guan Yin. Bylo to poprvé co se u Daoji něco našlo. Klidný jako led se nechal prohledat stráží. Daoji byl očividně překvapen, že se u něj něco objevilo. Poprvé se vymlouval, jako tisíce jiných před ním, že neví jak se to do jeho kapsy dostalo. Zkoprněl, civěl na zdobený zlatý náramek. Byl tak vyveden z míry, že to zaskočilo i stráže. Zaskočilo je jeho upřímné překvapení na tolik, že ho nikdo z nich nedržel. Krátký okamžik, kdy se zloději vrátilo vědomí. Využil situace. Rozhněvaný úředník, požadující pro chlapce hrdelní trest, si získal všechnu pozornost. Celá tržnice k němu upnula svůj zrak. Plamenný projev úředníka o morálce, zločinu a trestu poskytl kapsáři dost času. Daoji okradl stráž o úředníkův zlatý náramek, peníze v kapsách, na cestu a vzal do zaječích. Jeho potenciál Guan Yin na tolik oslovil, že se vzdala přítomnosti na své oslavě. Změnila se na vrabce a sledovala ho. 

 

Daoji měl poprvé v životě strach. Zloděj byl od malička, ale hledaný nikdy. Věděl, že Chua-ting přetéká lidmi co by ho prodali za misku rýže. V myšlenkách si opakoval, že musí pryč. Utíkal. Často na něj jeho kamarádi žárlili. Lidé často závidí jiným šikovnost a bystrý rozum. Čas od času ho některý ze závistivých kolegů udal stráži, ale nikdy ho ještě nechytili. Každý věděl, že je trnem v oku jak mnoha kapsářům, tak strážím. Musel pryč. Krok i Guan Yin ho vedli do pohoří Kun Lun šan. 

 

Kapitola dvanáctá: Malý Princ

 

Do pohoří Kun Lun Šan přišel březen. Jarní potůčky ze slz tajícího sněhu tekly po skalách dolů do hlubokých lesů. Údolí voněla po borovicích a mechu. Daoji, ztracený v jednom z takových údolí, si hledal místo na přespání. Několik dní už neviděl člověka. Hory jsou plné takových malých, zapomenutých údolí. V jednom takovém Daoji složil hlavu na kámen pod obrovský dub. Přikryl se dekou, kterou jako mnoho jiných věcí cestou ukradl. Poslouchal zvuky noci a prohlížel si dvakrát ukradený náramek. Uvažoval o tom kolik stojí. Přepočítával jeho cenu. Tu ho napadlo, že být to někdo jiný, byl by teď mrtvý. Napadlo ho, že cena za to dotknout se té krásy je smrt. Musel by ho koupit, aby ho stál jen peníze. Pomyslel na ten dav zabijáků, co by pro takový kus šperku bez váhání vraždili. Ty myšlenky ho vyděsily. Stejně tak zvuk z lesa, který k němu přicházel zprava. Kroky. Kroky uprostřed prázdnoty. Ticho. Z ničeho nic les kolem něj ztichl. Praskání ustalo. Les se vrátil ke všednímu šumění. Daoji se uklidnil. Po chvíli klidně usnul, ukolébaný zvukem lůna přírody. 

 

Zvuk, který Doji slyšel, byl Bátuó. Jeho kroky se nezastavili kvůli spícímu Daoji. Popravdě si ho ani nevšiml. Všiml si černého, mlžného oparu co se plížil spícím lesem. Bátuó poznal jednoho z démonů o kterém mu jeho učitelé vyprávěli. Plíživá smrt si pomalu hledala cestu ke své spící oběti. Démon soumraku se plížil lesem jako had. Bátuó na sebe nechtěl upozornit. Ctil pravidlo práva na život všech tvorů. Strnul. Dýchal. Čekal až démon přejde. Nakrmí se v nějaké noře, nebo odvalí pryč. Spící Daoji se spokojeně převalil na svém kameni. Zamlaskal ze spaní. To upoutalo pozornost démona soumraku. Prudce změnil směr. Bátuó si konečně všiml spícího Daoji. Chlapec stál bez hnutí jako socha, pozoroval jak se k němu blíží smrt. Démon se už chystal zaútočit. Chlapec věděl, že dravý tvor má právo na kořist, ale dívat se na to nedokázal. 

 

Bátuó se odrazil od země. Ve skoku napsal do vzduchu jedno ze symbolů Zhu ronga - pána ohně. Soustředil své chi přímo na démona. Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly země, vyslal ohnivé znamení démonovým směrem. Černý mrak se stáhl. Plamenné znamení Zhu rong démona těsné minulo. Zasáhlo skalnatý výběžek. Do toho se ohnivé znamení  hluboko vypálilo. Bátuó dopadl na zem. Démona magický útok vystrašil na tolik, že se stáhl. Než Bátuó doskočil pevně na zem a přichystal se na druhý výpad. Démon se již valil pryč přes mýtinu, směrem ze kterého přišel. Daoji po celou dobu spal jako špalek. Chlapec si k němu tiše sedl. Pozoroval spícího Daoji a hlídal ho, aby se mlžný démon nevrátil pro svou kořist.

 

Když se Daoji ráno probudil. Šíleně se lekl. Vedle něj seděl malý, sotva čtrnáctiletý chlapec.

 "Co jsi mi ukradl? Zloději! Přiznej se. Nelži mi! Co jsi mi ukradl?" Zahromoval na dítě Daoji a začal se kvapem prohledávat.

 

"Co je to krást? Kdo je zloděj? Co je lhát?" Zeptal se překvapený Matiréja. Za dobu strávenou v Xuan pu zapomněl na svět lidí. Vše bylo teď pro něj nové. Neznámé. "Co je krást?" Opakoval Bátuó svou otázku. 

 

Daoji se nepřestával prohledávat, jen hrubě odsekl. "Vzít někomu co ti nepatří a lhát je, neříkat pravdu. Přesně jako Ty!" Kapsář při těch slovech již prohledával své zavazadlo, ale vše bylo na svém místě. I zlatý náramek. Daoji si vetřelce pořádně prohlédl.

 Holohlavý v čistých šatech. Vykoupaný. Očividně dobře živený, ani boty neměl zablácené. Stanul před ním, jak zrozený ze sna. Míle od lidských obydlí. Malý Bátuó. 

"Promiň, ale nevím proč bych ti neměl říkat pravdu a měl brát něco co mi nepatří? " Zeptal se znovu nechápavě Bátuó. "Vždyť by jsi pak byl smutný." Dodal dětským. nechápavým hlasem.

"Ty tady někde bydlíš? Ignoroval Daoji chlapcovy podivné otázky " Kde jsi se tu vzal. Kde máš rodinu?" 

"Nevím." Pokrčil rameny Bátuó "Co je to rodina?" Zeptal se hoch s nefalšovaným zájmem o neznámý termín. 

Daoji chlapcovi všetečné otázky na zcela základní pojmy nevnímal. Mysl měl plnou vlastních otázek a myšlenek. 

"Nejsi nějaký démon nebo zlý duch." Vyděsil se Daoji. Přitiskl si svůj drobný majetek na prsa a odtáhl se zděšeně od chlapce. 

"Co to je krást? Proč by někdo někomu chtěl něco vzít?" Bátuó zopakoval svou původní otázku. Tentokrát kapsář otázku zaregistroval.

"Kde jsi se tu vzal?"  Zeptal se znovu Daoji. Tentokrát ale očekával odpověď. "Jak se jmenuješ?" 

"Jmenuji se Bátuó. Nevím jak jsem se tu vzal. To není důležité. Důležité je, že jsem teď tu." 

Bátuó otevřel mošnu, aby mu vytáhl jednu ze svých placek na usmířenou s rozrušeným cizincem. Když pro ní sahal do tlumoku všiml si, že Daoji na jedné z nich již vesele hoduje. 

"Tak ty nevíš co je krást? Tak to budeš mít ve světě hlad panáčku." Smál se mu kapsář. "Tak kde jsi se tu vzal a kam máš namířeno?"

Bátuó jen pokrčil rameny. Nevěděl jak má kapsáři odpovědět, Daoji se zamyslel. Hledají samotného poutníka, ale ne dvojici poutníků. Když by jsme šly spolu, bylo by pro mě lehčí se dostat k lidem. Utíkat stejně do nekonečna nemůžu. Daoji si změřil Bátu zlodějským zrakem.

"Pojď se mnou. Lesy jsou tu plné nebezpečí. Sám se tu toulat stejně nemůžeš. Ještě by tě něco zabilo"

Bátuó se cítil sám. Byl rád, že našel společnost. Usmál se a přikývl na souhlas.

Vydali se tedy na cestu. Kapsář a svatý hoch. Bátuó mu vyprávěl svůj příběh,ale Daoji mu nevěřil jediné slovo. Jeho vyprávění mu přišlo příliš fantastické na to, aby to mohla být pravda. Také Daoji chlapci vyprávěl o svém životě. Měl chlapce za blázna. Ten zase na oplátku nerozuměl jemu. Daoji si svůj příběh slovo od slova vymyslel. Své kousky nafukoval, počty stráží znásobil a všemožně si vymýšlel. Lhal bez mrknutí oka, jako pravý mistr.

"Kdo je to zloděj?" Zeptal se Bátuó kapsáře nechápavě. 

"No přeci já!" Odpověděl Daoji. "Mistr nad mistry. Neboj všemu tě naučím chlapče. Budu tě učit našemu řemeslu."

"Budeš-li můj učitel. Měl bych tě oslovovat Mistře." Odpověděl hoch.

"Přesně tak.  Říkej mi Mistře. Od teď jsi můj žák. Mistře. Od teď mě tak oslovuj." Opakoval samolibě Daoji pořád do kola.

"Ano Mistře." Odpověděl mu na vše vždy pokorně Bátuó. Také on měl kapsáře trochu za blázna. Ze všeho nejvíc nechápal, proč brát jiným lidem jejich věci. Zážitek s démonem si tedy nechal pro sebe. Napadlo ho, že když nevěřil jedinému z jeho příběhů, nevěřil by ani tomu ze včerejší noci. Ušel pár kroků vedle svého nového učitele, když ho napadla další, otázka. Oslovil tedy svého učitele tázavým hlasem.

"Mistře a nebudou ti lidé smutní, když jim vezmu co mi nepatří?" Vzpomněl si na zvláštní pocit který měl, když ho hbité prsty kapsáře připravily před chvílí o placku. Také na Yue, která mu věci ráda tu a tam schovávala. "Protože, když to pak najdou je to legrace, ale když by tu věc ti lidé nenašli, byly by možná smutní. Proč bych měl chtít, aby byl někdo smutný? "

 

Daoji svého žáka i jeho podivné otázky moc nesledoval. Cítil se ale povinný odpovědět. Přemýšlel hlavně nad tím, jak bude hoch odvádět pozornost a on vybírat lidem kapsy. "No smutní. Oni jsou spíš rozlobení." Usmál se samolibě král kapsářů na žáka. "To je často velká legrace. Vztekají se. Vřískají. Prohledávají se. Zoufale všechny okolo obviňují. Rozhazují rukama. Nadávají. Je to velká legrace dívat se na ně jak vyvádějí. Čím bohatší jsou tím větší zábava to je."

"Co To je být bohatý Mistře?" 

"Dobře, že se ptáš chlapče! To je co nejsme, ale brzo budeme. Být bohatý znamená, že ti patří půda, domy a hlavně spousta cenných věcí, které ti lidé už víc nepotřebují a nám se hodí a neotravuj už s takovými hloupými otázkami"

"Ano mistře!" Řekl poslušně Bátuó, ale čím déle toho muže znal, tím více měl na něj otázek. Jeho nový mistr se mu příliš nezamlouval, ale vše okolo pro něj bylo příliš nové. Věděl, že zkušený průvodce se mu bude hodit. Tak jako se cítil Daoji povinný odpovídat na chlapcovi podivné otázky, cítil se Bátuó zodpovědný za život svého nového mistra. Dobře si pamatoval, že horští démoni se neradi vzdávají své kořisti. Šel tedy pokorně dál ve stopách svého prapodivného učitele.

 

Kapitola třináctá: Věčný hlad

Silný duch - Quiang hu, démon ze smaragdových lesů, byl dlouho postrachem východu. Často se vydával na výpravy do místních vesnic. Čekal na své oběti na cestách. Bral duše všem živým bytostem. Spícím, rolníkům, poutníkům i potulným mnichům co usnuli, znaveni cestou v hlubokých lesích pohoří Kun lun šan. Jeho otec, Dizang, ho vyhnal z Youda mezi lidi. Urazil kdysi svého otce a ten mu brány Di Yu na vždy uzavřel. Quiang hu, patřil mezi pět zapomenutých synů pána pekel. Vyhnanec ze samotného chřtánu temnoty si našel domov v hoře Tří Pramenů. Na místě, kde smrtelně urazil svého otce, když se zamiloval do lidské ženy. 

Annchi an byla neobyčejná žena. Překrásný anděl milosti, kterého Quiang hu nedokázal zabít. Dizang se tehdy na svého syna nesmírně rozhněval, až se otřásaly brány samotného Youda. Vyslal stovku démonů, aby zabili nebohou Annchi an. Jeho syn je však do jednoho porazil. Skryl Annchi an před rozhněvaným otcem, kterému se vzepřel.

Dizang šílel. Když nemohl Annchi an zabít, proklel její duši. Proměnil jí na jednoho z démonů soumraku. Nezměnila se však úplně. Měla sílu, čas a tělo démona, ale mysl jí zůstala lidská. Mysl tak čistá, že by sama nebyl schopná se nakrmit. Quiang hu prohlédl hned otcovu lstivou kletbu. Jedním z Dizangových darů, byl i neukojitelný hlad po duších spáčů. Nedokázal přihlížet šíleným bolestem Annchi an. Každodenním křečím, nářku a úpění. Vydával se proto sám na lov. Krmil nebohého anděla milosti dušemi spících. Dobře věděl, že jediné co by jí mohlo vyléčit jsou broskve ze zahrad nefritového paláce. Broskve, které dávaly bohům věčný život. Ovoce, které nemohl nikdy pro svou milovanou získat. Tak se každou noc vydával na své toulky.  Annchi an by nesouhlasila se zabíjením. Radši by sama trpěla, než vzít život jediné živé bytosti. Duše, které nalovil proto vydával za lék. Annchi an se po něm vždy ulevilo. Žila tak pod horou Tří Pramenů v blažené nevědomosti po celá staletí. Každé ráno se její milý k ní vracel s lékem. Po celé ty roky. Po celé ty roky také sílil její hlad.

V okolí hory Tří Pramenů již dlouho nic nežilo. Quiangovi výpravy byly stále delší. Čím dál tím častěji Annchi an trpěla hladem, který sílil s každým dnem. Silný duch se tím trápil. Bláhový démon by pro ní klidně vybil celý svět. Jenže svět byl daleko. Vědomí, že pozorné oči sluhů pána pekel sledují bedlivě svět a jistě by okamžitě informovali svého pána, ho drželo u hory Tří Pramenů jako železa. Sám se vydával ven jen ve formě černého, plíživého mraku, aby nebyl otcem odhalen. 

Zoufalý démon se opět vrátil s prázdnou ke své milované pod horu Tří Pramenů. Tři dny se mu nepodařilo pro Annchi an sehnat lék. V takových dnech jí dával svou vlastní životní sílu místo duší spících. Vyčerpaný, unavený, zoufalý, hluboce nešťastný spěchal spět ke své milované, aby lacinou náhražkou za její skutečnou potravu zmírnil alespoň trochu její utrpení. Nemohl přestat myslet na včerejší kořist. Takový úlovek se mu dlouho nepodařil. Poutníci byli čím dál vzácnější v těchto končinách. Daoji byla kořist, kterou nemohl nechat jen tak jít. Zamilovaný Quiang na svou oběť nemohl přestat myslet. 

 

Dvojice poutníků šla již celé hodiny podél horské bystřiny. Dravý tok říčky je vedl dolů z hor. Bátuó pozoroval bílou pěnu v peřejích. Vlasy horských řas, které potok svým proudem rozčesával. Poslouchal chvástání svého nového mistra. Nasával okolní vůni světa. Vzduch voněl březnem a svět kolem něj se probouzel. Ve slunečním světle zářily ostrůvky tajícího ledu. Připadali mu jako hromádky malinkatých diamantů. Takové jaké znal z azurového paláce. Když si ale nabral hrst toho třpytivého neznáma do ruky, studily. Démanty se v jeho dlaních měnily na kapky vody. Mistr ho často pobízel do kroku. Bátuó, okouzlen krásou a mystériem okolního světa, šel líným krokem. "To jsi nikdy neviděl sníh. Pojď a neloudej se!" Pobízel žáka mistr. Ten ale příliš nedbal mistrových slov. Oči dokořán, uši plné písně horské říčky a zpěvu lesa, pomalu se loudal za mistrem. Bystřina je dovedla k jednomu z průzračných horských jezer. Tam se Daoji unavený cestou zastavil. Vybral vhodné místo. Rozbil tábořiště a začal s výukou. 

"Lekce první. Základem každého dobrého zloděje jsou rychlé ruce a hbité prsty. Tím začneme." Bátuó poslušně přikývl. Daoji vzal svého žáka na místo, kde se vlévala bystřina do jezera. "Duhový pstruh je rychlá ryba. Ulovíme si tedy večeři. Chytit pstruha znamená, být rychlejší než on. Také musíš mít hbité a silné prsty, jinak ti vyklouzne ven." Bystřina byla duhových pstruhů plná. Duhový duchové horských řek. Bátuó byl ze své první hodiny nadšený. Ze začátku mu pstruzi utíkali, ale za chvíli, byl skoro tak rychlý jako jeho mistr. Rozesmátý chlapec a jeho o málo starší mistr se ten den skvěle bavili. Měli bohatý úlovek. Bátuó ale nedokázal ani jednoho z nich zabít. Každého uloveného pstruha pustil zpět. V přítomnosti chlapce nedokázal pstruha zabít ani Daoji. Když se chystal zabít prvního z duhových pstruhů, chlapec k němu promluvil. "Děkuji za lekci Mistře. Prosím, nezabíjej toho pstruha. Dám ti všechny své placky, ale pusť ho zpět." Daoji chlapce odstrčil. Znovu se napřáhl, ale chlapec naříkal a prosil. "Jsi Blázen! Naříkáš mi tu, jako by šlo o život nejlepšího přítele. Víš co ty blázne. Nech si toho pstruha. Nech si je všechny!" Zahodil mistr kámen do jezera. Vstal, brblal si pod vousy něco o hlouposti a hladu. Nakvašený si sedl pod strom a pozoroval odlesk paprsků vycházejícího měsíce na vodní hladině. Bátuó si sedl vedle něj. Daoji si uraženě poposedl. Chvíli pak jen tiše seděli.

 "To není hloupost, mít dobré srdce Mistře." Žákův nesmělý, chlapecký hlas prořízl ticho. "Je, když máš pak hlad!" Odpověděl uraženě mistr. Při těch slovech hladina zašplouchala, odraz měsíce na hladině se zavlnil. Z jezera na břeh začali vyskakovat duhový pstruzi. Jeden za druhým jim skákali do náruče. Daoji byl v šoku. Nic takového ještě nikdy neviděl. Bátuó a Doji se smáli jako smyslů zbavení. Byl to překrásný pohled. Jejich duhová, ladná těla ozářená svitem měsíce, mrštně vyskakovala z vodní hladiny. Hladový Daoji se cítil, jako by našel poklad. Jeho mysl ani nepátrala po vysvětlení. Šťastný, že se konečně nasytí, chutně ryby připravil a pak se společně s jeho novým žákem najedli. Po večeři, chlapec klekl na kolena před malého vrabce co seděl opodál. Uklonil se mu až k zemi a za večeři poděkoval. Mistr ho měl celou dobu za zvláštního blázna, tak mu jeho chování už divné ani nepřišlo. Přes to se chlapce zeptal, proč děkoval tomu vrabci. Chlapec mu řekl, že to je Guan Yin. V tu chvíli se mladý mistr začal šíleně smát. "Tenhle malý vrabčák, že je bohyně boží milosti!" Chytil se za břicho a chvíli se chlapci ještě smál. Když smích přešel, zkonstatoval, že viděl už horší blázny a natáhli se oba u ohně. Chvíli si ještě povídali. Daoji mu vyprávěl o městech a lidech v nich. Představoval si, jaké to bude, když budou krást dva. Ty myšlenky mu nedali spát. Jeho žák usnul spánkem najedených, ale ani ten nebyl dost silný na to uspat mistra kapsáře. 

 

Quiang hu skrytý mezi kameny a stromy, je už chvíli pozoroval. Našel je ve chvíli, kdy se uložili k ohni. Byl to právě smích mladého mistra, co ho přilákal. V kotlině rozeklaných hor se rozléhal jako maják. Černý mrak přetekl přes kameny. Vydal se na lov ve chvíli, kdy si myslel, že oba tvrdě spí. Jako první oběť si vybral Bátu. Plížil se ke své oběti pomalu. Svým mlžným tělem ho začal pokrývat a konat své dílo smrti. Daoji byl k smrti vystrašený. Předstíraje spánek, pozoroval démona, jak se plazí po malém chlapci. Když byl démon u kolen, pud sebezáchovy zvítězil. Mistr vyskočil jako pružina a utíkal pryč. Běžel co mu nohy stačily. Zastavil se až nedalekého lesa. Tam rozum a svědomí zvítězili nad strachem. Daoji moc o tom jakým způsobem žáka zachrání nepřemýšlel. Jednoduše se otočil a utíkal zpátky. Když doběhl k ohni, byl démon již u chlapcovy hrudi. Mistr na obranu svého žáka ulomil větev suchého stromu u kterého seděli. To jediné co bylo po ruce. Větev na které ve chvíli, kdy jí bral do ruky seděl malý vrabec - Guan Yin. Ta větev požehnala a vytvořila z ní tak zbraň. Daoji se napřáhl, zaútočil na černý mrak, který o požehnání nevěděl. Nedbal tedy zoufalého útoky větví a dál se snažil zkonzumovat duši útočníkova malého společníka. Zásah nečekal. Rána větví ho odhodila z chlapce i změnila do pravé podoby. Vyskočil ze země a nesl se směrem k Daoji, ale ten se ohnal větví. Démona zasáhl, odmrštil ho na kmen stromu. Tou dobou, byl už na nohu i Bátuó. Quiang hu se sesunul zraněný na zem po kmeni stromu. Daoji se napřáhl k poslednímu úderu, když jeho žák začal znovu prosit. "Boka ye Shefo , Boka ye, boka ye." Klanět se k zemi a prosit o život démona. 

"Jsi blázen. Musíme ho zabít! Když ho necháme jít zabije on nás, nebo zabije někoho jiného." Zmatený Daoji, nevěděl co si počít. 

"Prosím vás Mistře. Prosím vás, prosím vás." Opakoval neustále hoch.

Mistr se znovu napřáhl k poslední ráně. Chlapec si klekl před démona. Neustále se klaněl a opakoval svou prosbu. 

Démon byl také zmatený chlapcovým chováním. Také on ho považoval za blázna. Za blázna považoval i Daoji, který ho nezabil, jakmile měl k tomu příležitost. Příležitost byla taky jediné na co čekal. Počkal, až Daoji nebude dávat pozor, pak popadl chlapce, vznesl se a zmizel směrem k hoře Tří Pramenů. 

 

 

Kapitola čtrnáctá: Slzy, hříchy a sliby

 

Tak jako je jing opakem jangu, byl Bátuó opakem Daoji. Tak jako je v jingu i kus jangu, byl kus malého učně  v srdci mladého mistra zloděje. Daoji se o nikoho jiného než o sebe nikdy nestaral. Zalitý bolestí ze ztráty společníka si uvědomil, že k sobě, tak jako toho chlapce, nikdy nikoho nepustil. Bolest je těžké břemeno. Daoji pod jeho tíhou padl na kolena. 

Uvědomil si, jak byl celý život osamělý. Ve společnosti, kde žil nemohl věřit nikdy nikomu. S tím malým chlapcem měl pocit, že k někomu patří. Vnitřní čistota toho hocha, kapsáře naplňovala. Daoji byl zloděj, mistr zlodějů. Nikdy nelitoval svých činů. Okradených rolníků, chudáků a jiných lidí co měli pro peníz do kapsy hluboko. Teď poprvé litoval. Nikoli svých zločinů, ale toho jak na chlapce bědoval. Litoval toho, že uposlechl jeho proseb a démona ušetřil. Poprvé v životě se mu stýskalo. Nebe se zatáhlo. Jako by celý svět plakal s ním. Jeho prsty se zabořily hluboko do písku. Tísnivý pocit v hrudi musel ven. "Neboj se Bratře, zachráním tě!" Volal zoufale za únoscem a jeho bezmocou  kořistí.

Před zlomeného kapsáře si sedl malý vrabec. Takový, jakých je všude plno. Poskakoval ze strany na stranu. Pročesával si pírka. Štěbetal. Daoji mu nevěnoval pozornost. Nikomu ale pláč nevydrží věčně. Když mu oči oschly, pronesl mezi zuby slib. "Neboj se bratříčku.  Já tě zachráním. Slibuji!" Rychle sesbíral věci do žebradla, vstal a chtěl se vydat směrem k hoře Tří Pramenů. 

Chystal se vykročit, když tu k němu vrabec promluvil.

 

"Já tě dobře znám Daoji. Škodíš lidem. Lžeš. Často slíbíš, co nechceš dodržet."  Kapsář se nesmírně lekl. Těžko říct jestli víc toho, že na něj vrabec promluvil, či toho že obvinění byla pravdivá. Tváří v tvář svému svědomí, se dal do pláče. "Jak vážně myslíš slib tomu chlapci? Třeba je to zase jeden z těch slibů, které si po pár krocích rozmyslíš." Daoji se jako každý lhář snažil vše popřít. "Zachráním Bátu. Přísahám!" Bránil se zloděj. Tak jako každý hříšník, který je vystavený svému svědomí, i zoufalý Daoji sliboval. Vrabec ale nepřestával říkat. "Jsi zlý člověk. Mnoha lidem jsi ublížil. Jsi lhář a zloděj. Nemáš žádnou čest. Škodíš lidem. Lžeš!" Struna hrdosti zahrála svůj tón. Záda Daoji se napřímili. Utřel si slzy a hluboce se poklonil vrabci se slibem na rtech. "Přísahám samotné Guan Yin, že Bátu zachráním. Přísahám, že již neudělám jediný zlý skutek. Za každý svůj zločin, udělám dobrý skutek." Po těch slovech vrabec ustal ve svém obviňování. Úplně ztichl. Podíval se upřeně na kapsáře. Dal hlavu na stranu. Chvíli ho ještě pozoroval a pak se ho zeptal mírným štěbetavým hlasem. "Myslíš vážně svůj slib?" Daoji se díval vrabci přímo do malých černých očí. Viděl v nich každý zlý skutek, co kdy vykonal. Tvář každého koho v živě podvedl i okradl. Byl to nesnesitelný pohled. Daoji se uklonil až k zemi. Svůj obličej zaryl hluboko do písku. "Slibuji to z celého srdce!" 

Na rameni se ho něžně dotkly ženské prsty. Déšť ustal jako na povel. Zloděj zvedl hlavu. Díval se do tváře překrásné ženy. Měla v sobě něco božského. Vyzařoval z ní mír, klid, láska. Daoji měl pocit, že ho zalilo světlo. Její andělský hlas plný milosti a něhy k němu opět promluvil. Ruka mu ladně pokynula, aby vstal. Rty rudé jako vlčí mák se pohnuly a její hlas zněl jako všechna moudrost a dobro celého světa.  "Dobře tedy. Přijímám tvůj slib Daoji. Protože lidské sliby jsou vratké loďky, které často odplují kdo ví kam. Budeš na sobě nosit jména těch, kterým jsi ublížil. Za každý dobrý skutek ti jedno jméno zmizí." Při těch slovech se slétlo snad tisíc lesních včel. Ty si sedly na mladíka. Svými žihadly do něj začaly bodat. Celé tělo zloděje pokryla vytetovaná jména jeho obětí. 

 

"Protože bez mé pomoci nemůžeš uspět. Dám ti tři magické věci." Guan Yin vzala do ruky větev starého stromu. Suchá větev v jejích dlaních ožila. Obrostla listy. Na jejím konci vyrašil pupen. Po chvíli se do široka rozevřel na překrásný květ. Bohyně požádala jednu z včel, aby bílý květ opilovala. Ten pak opadal a objevil se broskvový plod. Malá broskev, která v mžiku narostla i dozrála. Pak se větev změnila na pružný meč. Vše podala mladíkovi a s tím i malou stříbrnou pilulku. Pak poprosila jednu z lesních včel, aby ho doprovázela hluboko do modřínových lesů, kde bydlí prastarý lovec stínů. "Jen on tě může na démona připravit!" Připomněla mladému hrdinovi jeho úkol. Nasedla na svůj mrak, než stihl Daoji říct jediné slovo díků, zmizela v měsícem prozářených oblacích.