Boj o nejhorší říši (1)

Boj o nejhorší říši

Ach, tohle království se nikdy nemělo dobře. Ať už v něm byl hlad, nemoc nebo monstra tak většina trpěla. Dokonce i ostatní království, kterým šlo jenom o zvětšení jejich vlastní říše, se tomu místo vyhýbali. A jaký osud mám já? Jsem spoután krví k tomuto temnému místu. Jsem princ této bohem zapomenuté krajiny. A nyní vám povyprávím můj celý příběh. Samozřejmě se najdou lidi, kteří si už řeknou že to bude obyčejný příběh o tom jak jsem z toho hnusného místa vybudoval krásný azyl na kterém rostou jenom kytičky a létají motýlci. No, trochu je to pravda, zlepšil jsem to místo. Ale víte, jaká to byla bída pro mě! Kolika věcí jsem se musel vzdát, abych toho dosáhl! Dokonce i vlastní …… . A ke všemu moje království nemají ostatní království v oblibě. Tak si poslechněte příběh budoucího krále, který si prošel několika bitvami, zradami i porážkami. Aby prodloužil o trochu životy jeho poddaných.
Tak pro začátek, mám oba rodiče. Matku které záleží jenom na tom, co si vezme na sebe a jak ozdobí hrad. Otec miluje peníze. Ten by neutratil ani minci pro poddané. Ještě mám bratra Chrisse, rodiče ho milují a chce být rytířem. Co já v něm vidím, je jenom chlap s nemožnými vlasy který tyranizuje okolí. Popravdě, hlavně týrá mě. Aby bylo vše jasné, tak on je první v pořadí na trůn, ne já. Také kvůli tomu ho všichni mají rádi, já jsem pro všechny jenom přítěží. V neposlední řadě je v našem hradě pár služebných, jak jsem řekl pár. Ti služební jsou totiž jenom lidé, kteří se prohřešili skutkem, který je dost závažný na trest smrti. Ale otec jim dal milost a na oplátku mu slouží. Podle něho to funguje bez jediné chybičky, bohužel nevidí že každý skutek spáchaný z jejich strany je bud krádež nebo pokus o zavraždění krále. Také v království je hodně poddaných, tuláků a hlavně bezdomovců. Ke konci je tam pár zvířat, která budou dřív nebo později pojdou na hlad či nemoc. Řeknu vám, že žít tady je hrozné.

Kapitola 1 – Přítel nad zlato

Můj příběh vám začnu vyprávět od svých 10 let. Tehdy jsem tak nějak začal mít z věcí rozum. K mým desátým narozeninám jsem dostal pohlavek. Od nikoho z rodiny jsem nic jiného nedostal. Takhle to bylo každým rokem, nikdo se ani neobtěžoval projevit mi jakoukoliv lásku. Bylo mi to ale po těch letech už jedno. Tak jsem se skleslý potuloval po dvoře. Tam jsem narazil na zajímavého chlapíka, který stál nedaleko studny na nádvoří. Byl malé štíhlé postavy s modrým kloboučkem, na kterém měl bílé pírko. Takové pírko jsem nikdy neviděl, tak jsem se pomalu přibližoval k malé postavě, při tom upírající oči na pírko. Postava si mě všimla, když jsem byl tak metr dní. Sundala si klobouk a podala mi ho. Nadšeně jsem ho chytl a prohlížel si pírko. Postava se narovnala a řekla „ Jak se jmenuješ štěně?“ Štěně co pak já jsem nějaký pes?! To jsem si řekl jenom v duchu, jinak jsem se klepal strachy jak to štěně. A kdo by se mi divil, po neustálé šikany ze strany staršího bratra, nebo ze strany rodičů pro které jsem byl jenom nějaká přebytečná, neužitečná věc. „ Jsem Volker“. Odpověděl jsem. Pán se ještě více narovnal a zamyslel, vypadal při tom docela vtipně. Chvilku upíral zrak ke mně a pak řekl „ Volker, hmm… nejsi ty náhodou ten mladší princ?“ Začalo mi být srdce jako o závod. Že by mě chtěl unést a potom požadovat výkupné ?! To by daleko nepochodil, nikdo by si asi ani nevšiml že jsem zmizel. „ Je mi velkou ctí setkat se s členem královské rodiny . A že se tu tak potulujete sám ?“ Pověděl jsem mu vše, jak mám narozeniny, nikdo mě tu nemá rád atd. Nevím ani proč jsem mu to řekl, ale od té doby jsem se cítil lépe. Začal jsem se s ním stýkávat čím dál dříve a déle. Naučil mě moc věcí, ať už legendy o nestvůrách nebo kouzlech. Taky mě začal učit umění meče, magie a léčení. Vyznal se v těch věcech velmi dobře. Já jsem se to učil rychle a on byl ze mě velmi nadšený. Sám měl podle mě obrovský talent. Protože vypadal velmi mladě, na to co dokázal a zažil. Vždy když vyprávěl příběhy nebo se mnou bojoval, tak jsem si ho představoval jako vznešeného rytíře z bohatého království. Který by položil hlavu za ochranu svého království. Na rozdíl od našich rytířů, kterým jde jenom o peníze a ženy. On měl krásné i meče, jeden křišťálově bílý, druhý černý jako ta nejčernější noc. Nikdy je nespustil z očí, ani když se myl nebo spal. Měl je vždy u sebe.

Uplynulo už 5 let, a ze mě se stal silný mladík. Za tím pánem jsem chodil každý den. Ale i tak jsem neznal jeho jméno, tak jsem mu říkal strýc. Vím že to není můj strýc, ale měl jsem ho rád jako člena rodiny. Byl můj jediný přítel. Jednou když jsem ho šel navštívit, mě následoval můj bratr Chriss. Nevšiml jsem si ho, byl jsem až moc natěšený na další výcvik a to co se mělo kvůli mé nepozornosti stát osudným, to co se stalo, mě užírá dodnes. Nikdy mu ten skutek nezapomenu! Ten den probíhal jako každý jiný, první jsme trénovali a pak mě vyprávěl příběhy. Ani jeden z nás si nevšiml že nás pozoruje můj bratr. Druhý den mě čekalo hrozivé překvapení. Vyšel jsem na nádvoří kterým jsem vždy procházel kdy jsem šel za strýcem. Zmrzl jsem, nehnutě jsem stál a zíral na to vysoké zjevení tyčící se uprostřed nádvoří. A na něm uvázaný strýc! Nechápal jsem co se děje, proč je uvázaný na ohništi kde se pálí čarodějnice nebo zrádci. S hlavou plnou myšlenek jsem se rozběhl k otci pro odpověď. „ Tati co se děje? Proč ho chcete upálit ?“ Nikdy se mi tak hlas neklepal. Měl jsem strach z toho co bude dál, hlavně z odpovědi kterou mě řekl otec. „ Je to zrádce, vrah andělů a tomu kdo ho zabije přinesou velkou odměnu v podobě zlata.“ Jak to dořekl objevil se mu na tváři velký úsměv, úsměv blázna toužící jenom po jediném, po zlatě. Začal jsem křičet, ať ho nechají, ať ho pustí! Za to jsem dostal pohlavek, o takové síle že jsem se zhroutil na kolena. Na to se na mě matka otočila „ To ani nedopřeješ své rodině úspěch?! Proč nemůžeš být jako tvůj starší bratr? Ten toho zrádce ohlásil, i to kde se skrývá. Dokonce kde má své zvláštní zbraně.“ Myslel jsem že se propadnu, že ho zabiju. Zrádce, pořád se mi to slovo opakovalo v hlavě. Vrah andělů. To bílé pírko, je z křídla anděla?! Bylo mi to ale jedno, je to můj jediný přítel, vrah či ne. Měl jsem ho radši než svou vlastní rodinu. Po té myšlence jsem se rozběhl k hranici, která pomalu začínala žhnout jako samotné peklo. Nedoběhl jsem, bratr mě chytil a silou přitlačil k zemi. „ Dívej se na zrádce, jak ho upálí, pomalu ti odchází tvoje jediná radost.“ Jak to řekl, s radostí v hlase. Strýc se na mě podíval a jeho slova si pamatuju dodnes. „ Buď silný, silnější než ostatní, silnější než ty monstra.“ Než ty monstra. Monstra jako je má vlastní rodina, monstra která zabíjí lidi, monstra která se stávají králi, královnami a rytíři. Začal jsem brečet, moji duši začal sžírat smutek a nenávist vůči mé rodině. A ti lidé co se došli podívat na tu podívanou měli radost. Pro ně to byla jedinečná událost. Upálení zrádce a k tomu nebudou muset nějakou dobu platit ti nemožně vysoké daně. Jak dohořívalo popraviště tak začali lidé postupně odcházet. „Všichni už opustili to místo, které zažilo tolik nespravedlivých smrtí.“ Potichu jsem si drmolil, v záplavě smutku. Jenom já jsem tam zůstal ,na tom opuštěném popravišti, hledíc na tělo, které bylo před pár hodinami ještě můj nejlepší a jediný přítel. „ Budu silný a lepší než ty monstra která se nazývají lidé.“ Kdybych jenom věděl, jak jsem měl pravdu a mýlil se zároveň. Klečel jsem tam nehnutě až do východu prvních hvězd. Brečel, nikdy předtím jsem takový žal nezažil. Proklínal jsem celou svou rodinu. Ještě ten večer jsem si vzal nejdůležitější věci a opustil království. Co se dělo v království po mém odchodu už nevím, toulal jsem se dlouho a neohlížel se. Jestli vyhlásili pátrání, nebo měli radost? Kdo ví.


Budu ráda za koment, jestli bude mít 1 kapitola úspěch tak udělám pokračování. Jinak mě to psaní toho příběhu moc bavilo. Vím že je to trochu negativní, ale jestli vydržíte a budete chtít pokračování tak pak to bude i veselé. Zatím je to teprve začátek.