Boj o nejhorší říši (2)

Kapitola 2 – Les a vesnice

Byl to špatný nápad utíkat uprostřed noci, o návratu jsem však ani nepomyslel. Boleli mě nohy, popadal jsem dech a byl vyděšený z neznámého místa až do morku kostí. Nevydržel jsem, pomalu jsem se skácel k zemi a usnul. Vzbudil mě svěží vánek nového dne, který mě zastudil po celém těle. Otevřel jsem oči, byl jsem uprostřed neznáma, kolem byly stromy a keře. Nikde žádný dům, vesnice ani člověk. „Měl jsem jít ve dne, tehdy bych alespoň něco viděl. Ted´ jsem někde, kdo ví kde!“ Vzal jsem si batoh a vydal se dál, rovně od místa kde jsem se probudil. Slunce mě pálilo do zátylku, myslel jsem jenom na hlad, a co bych dostal na hradě za dobré jídlo. Takovou námahu jsem si nedovedl ani představit, ale byla tu, živá a bolestivá. Hluk! Slyšel jsem slova, mluvení, člověka! S radostí jsem se vydal za šumem zvuků, který byl kousek ode mě. Vesnice! Malá vesnice, podél potoku. Podobala se té, co byla v našem království. Ale tahle byla o něco menší. Přebrodil jsem řeku a pomalu se vydal do vesnice. Vydal jsem se napříč špinavýma uličkami, které byly plné lidí. Nevypadalo to jako bohatá vesnice, u každého rohu seděl žebrák s napřaženu rukou. Dal bych mu peníze, kdybych měl, ale bohužel pro oba jsem neměl ani jednu minci. Pomalu jsem se vlekl uličkami, hledajíc něco k snědku. Někdo mě tahal za batoh, poutko se urvalo. „ Hej vrať´ mi to!“ Ale má slova byla k ničemu. Zloděj utíkal s mojí jedinou věcí, díky které jsem mohl přežít. Nikdo nic nedělal, kolemjdoucí se ani nepodívali, jestli jsem v pořádku. Byl jsem omámen situací nevěděl jsem co mám dělat. Utíkat za ním? Prosit o pomoc? Kdyby tam byl alespoň jeden dobrý člověk, který by mi pomohl, možná že byl, ale nechtěl se nejspíš do toho plést. Kdo by se taky chtěl kvůli dítěti hnát za zlodějem? Moje naděje se vytrácela jako rosa po dešti. Po dvou hodinách mě opustila i naděje že bych něco vyžebral. Pak přišel vynikající nápad. Krádež! Nikdo se tu přece po zloději ani neohlédne, tak proč bych měl být zrovna výjimka?! Pak se zjevila má první oběť, paní nesoucí dvě tašky jídla. Nevypadala jako chudá, tudíž hodná o to abych ji okradl. Kdybych nebyl zoufalí, hladovějící a na pokraji zhroucení, tak bych to nedělal, ale okolnosti si žádali další činy. Přiblížil jsem se, neslyšně jako sova jsem uchopil tašku a začal utíkat prvním volnou cestou, která se naskytla. Na konci vesnice jsem přeskočil potok a schoval se v lese. Popadal jsem dech, přičemž mě srdce bušilo jako o závod. Po chvíli odpočinku se naskytla možnost na prošmejdění mého výdělku. Po chvilce šmejdění a hltání každého jídla, sice to byla pouze zelenina ale kdo by si stěžoval po dvou dnech hladovění. V tašce jsem našel i malí nožík. Ten nožík nevypadal obyčejně, měl stříbrnou rukojeť lemovanou černými iniciálami KJ. Asi nějaká místní bohatá rodina. Poprvé za delší dobu se naskytl důvod k radosti. Vlastnil jsem trochu jídla s nožíkem. Ta noc byla tichá a příjemná, vzbudil mě až šramot kousek ode mě. Malý, hnědý zajíc. Nabídla se mi šance na další jídlo, tentokrát maso. Po pomalém přiblížení a chystání k útoku jsem zabodl nožík do zajíce. Nehnutě tam ležel s otevřenýma očima bez známky života. Bylo těžké oddělit maso od svalů a kůže ale pomalu se začalo utvářet krásné králičí maso. Po jeho snězení se objevil další nápad.“ Mám kůži a ve vesnici bylo hodně obchodů, možná by některý z nich koupil tu kůži“. Začal jsem obcházet uličky s kůží, jenom s kůží, podruhé už krádež nebudu riskovat. Moje trpělivost se vyplatila, v jednom obchodě mi tu kůži vyměnili za tři mince. Moc to nebylo, ale musím uznat že za obyčejného králíka jsou tři mince víc než dost. Takhle to probíhalo měsíc. Byl to měsíc plný lovu, krádeží a smlouvání s obchodníky. Za ten měsíc jsem si vydělal docela dost mincí, které byly později utraceny za oblečení a jídlo. Spával jsem v lese, takže nemuseli být utraceny za hotel nebo krčmu. Ale konec měsíce byl osudný. Pamatujete si tu paní které jsem ukradl tašku? Ukázalo se, že je to manželka místního rychtáře.

Kapitola 3 – v zajetí rychtářově

Ten den začal jako každý jiný, neboli obhlídkou koho bych mohl okrást. Z obhlídky mě vyrušil ženský výkřik „ To Je on! Miláčku chyt´ ho! To je ten zloděj který mě ukradl tašku!“ Prvně jsem nevěděl že jde o mě, přece jen tady zlodějů větší množství než ryb v rybníce. Jakmile mě uchopila silná ruka a začala mě táhnout jiným směrem, než kterým jsem chtěl jít já, mě napadlo že ta šílená hysterka mluvila o mě. Sice moje síla byla větší než u většiny chlapců v mém věku, ale ten obézní, trpaslík, kterému říkali rychtář, měl větší sílu než já. Narážka na to že je trpaslík není urážka, on byl a je trpaslík, no jestli si nekoupil ty chůdy u řezbáře tak je i trpaslíkem dodnes. Silou které jsem se nemohl rovnat mě odtáhl do sklepa pod jeho domem. Tam mě připoutal obě ruky ke zdi. „Tak ty malá bezcenná kryso! Takhle si představuješ že svět funguje?! Tak to né, za tu škodu tě prodám někomu, od koho teprve poznáš cenu věcí!“ Po těch slovech se začal smát a odešel. Sakra, sakra co teď? Tahal jsem, kopal, křičel. Jeden řetěz se trochu začal lámat. Tahal jsem ještě víc, víc a víc. Rup! V půlce se rozpůlil a oddělil od zbytku. Měl jsem jednu ruku volnou, sice pořád mohutné okovy mě omotávali ruku jako dva spojení hadi, takže to bolelo při každém pohybu ale jedna ruka byla volná a schopná pohybu. Zachytil jsem se rukou i celou vahou na druhý řetěz, který byl novější než ten druhý. Tudíž ho bylo těžší rozbít. Věšel jsem na něm, houpal se, tahal až mě začala bolet ruka. Moje úsilí se ale nevyplatilo, řetěz se nezlomil, ani se nezdálo, že jsem mu způsobil jakékoliv poškození. Moje šance na útěk pomalu umírala, rychtář dupal nade mnou ze strany na stranu, jako by čekal návštěvu. „Jak to stihl tak rychle?!“ Nebyl jsem dole ani dvě hodiny a on má zařízený obchod který je proti zákonům? Ne že by v tomhle království bylo nezákonné prodávat otroky, bylo nezákonné prodávat otroky bez obojku. Obojek symbolizoval kdo je otrok a kdo je jeho pán. Musel jsem se z toho sklepa dostat co nejrychleji, čas se mi zkrátil. Ten kov se mi nepovede zlomit, kdybych tu jenom našel nějakou….. . Klíč! On tu nechal klíč! Byl pověšený na zdi, ale daleko ode mě. Natáhl jsem se, dál, ještě trošku, trošičku. Zbývalo mě tak pět centimetrů od mé únikové cesty. Druhá ruka, která byla připoutaná ke zdi začala krvácet. „ Kruci, kruci!“ Moje ruka byla zedřená do krve od námahy rozbít řetězy a od pokoušení dosáhnout na klíč. „Ano, a kde je to zboží které jste mi chtěl prodat?“ Už je tu můj možný budoucí pán. Musím se z téhle místnosti dostat co nejrychleji, teď nebo nikdy! Rychle jsem se natáhl po klíči, skoro se skokem jsem ho uchopil. Křř. „Aaaaah“ Moje ruka, kruci, kruci! Nejspíš jsem si ji vymkl. „Co to bylo?“ Ozvalo se ze shora. Nemám čas přemýšlet nad bolestí. Klíčem jsem odemkl krvácející ruku. Už jsem se chystal odemknout i druhou, kterou jenom omotával jeden kruh a vysel na něm kousek řetězu. Ale na to nebyl čas. Někdo začal scházet schody. Byl to ten parchant trpaslík, a za ním šel mohutný chlap, který oproti trpaslíkovy působil jako obr. Rozběhl jsem se proti nim, vyběhl jsem schody při tom držíc zraněnou ruku. Hned za mnou se vyřítila ta obrovská věc které měla být můj majitel. Vyběhl jsem ze dveří, došlápl na práh přede dveřmi ale dál jsem už nedoběhl. Silná postava mě zatáhla za řetěz ruky, kterou jsem přidržoval svou zraněnou ruku. Neudržel jsem balanc a silou dopadl na zem. Vyjekl jsem bolestí. Bolelo to šíleně. Ječel jsem jako smyslů zbavený, z bolesti a z toho že mě někdo chtěl mít jako otroka. Postava mě zatáhla za řetěz zpátky do domu, opřela mě o zeď ve snaze neznepokojovat okolí. Lidé na ulici to totiž začalo i zajímat co se děje. Rychtář vyběhl ze sklepa a zabouchl dveře na ulici. Pořád jsem křičel jako smyslů zbavený. Ten chlap něco vytáhl a začal mě to dávat před obličej, po chvíli mi to silou strčil do pusy. Pomalu mě tekla jakási voda do krku. Kašlal jsem, přičemž jsem sténal bolestí. Okolí začalo černat a já jsem přestával vnímat okolí. Ztratil jsem vědomí.

Kapitola 4 – Lovec a monstrum

„Vzbuď se, hej?!“ Nějaká postava stála nade mnou a mávala kusem masa. „Kdo? Co? Kde?“ Řekl jsem. Pomalu jsem se posadil, přičemž jsem si vzal ten kus masa. Měl jsem obvázanou ruku, ani mě nebolela. Muž si všiml že si prohlížím ruku. Otočil se a s úsměvem řekl „Ještě jsi vynechal, Kdy. Hele, to že jsem tvůj nový pán, neznamená, že budeš mít obojek. Budeš spíše můj pomocník. Nemám rád takové slova jako je otrok. A jak jsi dobrý z nožem?” Chvilku jsem na něho hleděl, s nedůvěrou v očí, polkl jsem a řekl „Docela dobře mě to jde. Proč?“ „No protože od téhle chvíle budeš se mnou lovit.“ „ Lovit? Jakože srnky a králíky.“ Modlil jsem se celým svým srdcem, ať neřekne monstra. Bohužel on to řekl, s radostí v hlase. „ Budeme lovit monstra, co asi jiného?! Budu tě trénovat jak lovit monstra, jak je přechytračit nebo jak si vybudovat u nich důvěru, a později přátelství.“ Nasucho jsem polkl. Je snad smyslů zbavený, nebo co?! Spřátelit se s monstry, toho chce jako jak dosáhnout. Takového pána teď mám, blázna, který se chce přátelit s monstry! Zpozoroval, že jsem přestal hltat maso, a naopak teď jsem hleděl do země a představoval si, jaký bude můj osud. Trochu znejistil. Aby změnil atmosféru, která se okolo mě začala zdát čím dál tím víc smutnější, tak řekl. „ A jak se vůbec jmenuješ? Abych ti nemusel říkat kluku. „Volker!“ Trochu jsem znejistil, přece jen jméno Volker nebylo moc rozšířené mezi obyčejnými lidmi. Mohlo mu dojít, že jsem princ Volker. „Volker, to jsem někde slyšel….. . No, to je jedno. Já jsem Karney Jordan“ Karnye Jordan….. KJ, to jsou iniciály vyryté na té rukojeti! Trochu mě to mrzelo, že jsem mu ukradl nůž. Sáhl jsem k boku a vytáhl nožík, pomalu jsem mu ho podal. On se jen usmál, přičemž odvětil, ať si ho nechám. Nebudu tady vyprávět, co jsme dělali těch pár dnů, při kterých jsme jenom vyčkávali, kdy se mi uzdraví ruka, abych byl schopný boje a tréninku jsem potřeboval zdravé obě ruce. Přeskočím rovnou ke dni, kdy jsem se poprvé setkal s mojí první příšerou.
Hned od rána jsem věděl, že půjdeme lovit. Protože Karnye je ten nejupovídanější člověk kterého znám. On by vydržel mluvit celé hodiny, bez toho aby mi sdělil, co vlastně po mě chce. Nepřeháním, on opravdu jednou mluvil dlouho a neřekl, že chtěl vlastně dát věci z ohně. Takže jsme je spálili a založili malí požár. Po pár hodinách chození, stopování i naslouchání zvuků přírody, se objevil goblin. Nikdy předtím jsem žádného goblina neviděl. Byl malé, zelené, hubené postavy. Kdybych ho měl přirovnat k trpaslíkovy tak by byl podobné výšky. Na hlavě se mu nakláněla helma, která byla přidržována jeho špičatýma ušima. Helma měla šíp zabodnutým přesně uprostřed otvorů na oči. Karnye mě chytl a přitlačil k zemi. Přiložil si prsty k puse, na znamení ať jsem potichu. Pak mně pošeptal, co mám dělat. „Pomalu se k němu přibliž z nějakého místa, kde tě nemůže vidět. Pak ho musíš překvapit a zasadit jeden smrtící úder. Jestli ti to nevyjde na první pokus, tak budeš v nevýhodě, goblini jsou dobří v boji na blízko oproti malým frackům, jako jsi ty. A co se tu tak krčíš, běž!“ Následoval jsem Karneyho pokyny. Pomalu jsem obešel goblina z místa ze kterého mě neviděl, přiblížil se až k němu. Vyskočil a nožem zasáhl… sakra, on mě viděl a teď odrazil můj naplánovaný útok. Začali jsme máchat zbraněmi mezi sebou. Já s nožíkem a on s mečem, bez špice. V záplavě odrážení ran, zásahů i obrany jsem vyjekl na Karneyho ať mě sakra pomůže! On se tam v mezi čase rozvalil jak obrovské prase, pojídající kousek jablka. Tak já tu bojuju doslova na život, a na smrt. A Karney jí u stromu jablko. Pak se ozvalo „Musíš útočit nepředvídatelně!“ „To si mně nepomohl!“. Po pár dalších ranách jsem konečně goblina zasáhl do krku, na tu ránu se skácel k zemi. „Jooo!“ Konečně byl konec! „ Jen si nemysli mladej! Zbývá ti ještě celé hnízdo, tohle je teprve jeden. Dokud to neuděláš tak se ani neukazuj, můžeš se vrátit až tehdy, kdy tu nebude ani jeden goblin. A nezapomeň, že oni nebudou jenom v hnízdě.“ A odešel. To nemyslí vážně?! Já tu nemůžu z jednoho goblina, a on po mě chce zneškodnit celou kolonii? „Karney, ty jsi blázen“ To byl poslední výkřik před velkým útokem na gobliny.