Nepopsaný list - 1. část - Rodičovská rozmluva

Kožené boty klapaly po kamenité cestě. Jejich majitel kráčel svižně. V očích svítily malé plamínky, když usedal po boku zdánlivě staršího muže, jehož pohled se zaujetím sledoval drobné lidské hemžení v pralese, který se odtud zdál směšně maličký.

Příchozí pozoroval, jak staříkovy oči rejdí po snědých trpaslíčcích, kteří pobíhali sem a tam s vědry vody.

„Ha! Oheň, síra, popel a prach! Nuda je prevít, co?“ Uchechtl se a položil mu ruku na rameno.

„Chceš snad tvrdit, že jsem ten požár způsobil já?“

V ústech druhého z mužů se zaleskly špičáky. „Jen se nedělej! Matka příroda je dávno v důchodu. To víš, ten pověstný syndrom vyhoření.“

Věděl, jak ironicky to zní, zrovna od něj.

„Kdyby lidé věděli, jak špatný jsi hospodář, ó Všemocný, už ti nezasvětí ani kadibudku.“

Starý pán se po něm ohnal. „Zmetku pekelná! Mé ovečky mi přece nikdy nezasvěcovaly kadibudky!“

Tmavovlasý cizinec se smíchem uhnul. „Tak se někdy kolem nějaké projdi. Uslyšíš, jak urputně se modlí. Příkladný svatostánek!“

Muž s bílým plnovousem se zachmuřil. „Ale kvůli tomu jsi nepřišel, že?“

„Ne. Přišel jsem velkému Bohu připomenout, že má říše není jen odkladiště pro jeho nepovedené výtvory.“ Nasadil poněkud podrážděný tón.

Stařík si jemně přejel po vousech. „A co je jiného, Lucifere?“

„Naše království jsou rovnocenná a ty to moc dobře víš. Peklo dávno není jen vězení pro hříšné duše. Modernizovali jsme, andělé by se od nás mohli učit! Jdeme s dobou, a i když se ti to nelíbí, snažíme se lidem porozumět, protože smrtí to nekončí.“

Zadíval se na dění pod sebou.

„Mimochodem, Hugo, smrťák, ti od toho posledního masakru, do kterého jsi, jako obvykle, odmítl zasáhnout, nemůže přijít na jméno. Pěkně si hnul se zádama, jak odnášel tu masu lidských duší do podsvětí. Cituji: Vážně nechápu, co tam ten starý blázen dělá, když zabránit něčemu takovému by zvládlo i děcko se zavázanýma očima.“

Starý pán se zamyslel, než stoicky pravil: „Vždycky musí být někdo v opozici, to přece víš. Život a smrt. Jeden bez druhého nemohou existovat.“

Lucifer se ušklíbl. Že život dává Matka příroda a milostivý Bůh ho pak už jen (ne)řídí, si taktně nechal pro sebe. Raději vzal do ruky kamínek z magií udržovaného prostoru, v němž se právě nacházeli, a zálibně si jej prohlížel.

„Nostalgická vzpomínka na staré časy. Takhle skála, že? Ani tuhle podstatnou informaci jsi ve své nejoblíbenější knize nerozporoval.“ Než stačil Všemohoucí namítnout, že Bible není jeho nejoblíbenější knihou, Pán pekel vypustil z úst další převratnou myšlenku. „Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Genesis, první kapitola Písma svatého.“ Tmavovlasý se zaculil. „Ach, sladká nevědomosti. Málokdo z těch človíčků tam dole by si dokázal představit, jak náročné je udržet tak velké množství duševní energie v pro ně nepředstavitelné výšce. Asi by se jim už tolik nezamlouvalo, žes nestál uprostřed ničeho, když ses uráčil si konečně rozsvítit, a že sis vytvořil tenhle skalní pahýlek, na kterém teď sedíme, tu kdysi majestátní skálu, a do vzduchu sis kreslil první návrhy světa.“

Druhý muž zvedl ruku, ale proud slov svého společníka tím neumlčel.

„A už vůbec tě neviděli zuřit a vztekle dupat a lámat na kusy všechno to nepovedené. Ale já to viděl, Otče. Já a plno dalších tvých duševních dětí, jen jsme z toho tenkrát neměli rozum. A pak ještě ta představa, že za pouhých sedm dní byl dokončen celý svět. Dní? Možná tak týdnů, měsíců. A ten poslední den jsi neodpočíval, naopak, vytvářel jsi… úplně první migrénu na světě.“

Tentokrát už starý pán neminul. Chytil zlobivého potomka za ucho a pořádně zatáhl.

„Jistěže jsem plno věcí nedomyslel! Nemůže být všechno dokonalé! A ty a tví bratři jste stejně museli do všeho šťourat a mé výtvory kazit, jakmile jste se jen trochu naučili ovládat křídla.“

Jeho hlas zněl trpce, jako by na to období nerad vzpomínal.

„Jestli jsi chtěl mít kolem sebe jen bytosti, co slepě poslouchají rozkazy, měl sis vytvořit roboty. Lidstvo se o to teď momentálně snaží a oba víme, že to dobře neskončí.“ I druhý z mužů už zněl podrážděně. „A když už jsme u toho… říká se tomu dětská zvídavost. Jenže to ty nemůžeš vědět, protože jsi nikdy žádnou výchovu neměl. To pravidlo: „Cti otce svého i matku svou“ sis stejně vymyslel jen proto, aby lidské plémě ani nenapadlo ti odporovat. Ostatně co čekat od toho, kdo svému nejmilovanějšímu synovi vytvořil na Zemi takové peklo, aby se tam už nikdy nechtěl vracet? Ukřižovat a před tím tolik trýznit? Vážně? A pak tam stát a s výrazem „Já jsem tady rodič a ty mi nebudeš odporovat“ to všechno sledovat? Mimochodem, jak se vlastně Ježíš má? Ještě chodí na terapie, nebo už se aspoň trošku oklepal?“

Nedostal odpověď, ostatně ji ani neočekával. Bůh, jak historie moc dobře ví, býval skoupý na slovo.

„Rodíme se bílí jako nepopsaný list a čistí jako okvětí lilie. To nezpochybníš.“

Tmavovlasý nakrčil nos. „Jistěže ano! Zlo je v každém z nás, dříme a čeká. Zažeň člověka do kouta a zcela instinktivně začne dělat špatné věci. Mnohokrát byla tahle tvá slavná teorie vyvrácena, můj marnotratný otče. Jenže tohle všechno bys věděl, kdyby ses o lidi trochu zajímal, a ne je jen šmíroval.“ Usadil se na chladném kameni pohodlněji. „Mé tři děti mi dělají radost, mohu se hrdě nazvat pyšným otcem. Roderick má důvtip, prakticky z ničeho stvořil velký byznys. Rita začala víc do hloubky zkoumat psychologii, přichází na velmi zajímavé věci. A náš benjamínek, Reginald, se začíná taky pěkně vybarvovat.“

 

Bůh se usmál pod vousy. „Slyšel jsem, že sis ponechal dětskou přezdívku, Lucifere. Bratři ti tedy i nadále říkají Jitřenko?“

„Ano, a ví moc dobře, že to nemám rád. Ale používám příjmení Morningstar. Angličtina zní rozhodně důstojněji než andělská řeč. A jak krásně se v ní nadává a lamentuje!“

Chystal se k odchodu, když zaslechl ta proklatá slova: „Takže ty odmítáš uvěřit, že zlo je do člověka teprve časem vloženo?“

Lucifer potlačil zaklení. Věděl přesně, jak rozhovor skončí. Stařík mu bude chtít dokázat svou převahu a vsadí se s ním, jako už tolikrát. Pokaždé to dopadlo katastrofálně.

„Všehoschopný, nechtěj, abych ti připomněl jeden z tvých nepovedených experimentů.“

Bělovlasý stařec se usmál. „Nuže, směle do toho!“