Nepopsaný list - 2. část - Co ti ve škole neřekli

V minulém díle jste četli: Pán pekel navštivil svého božského otce a po pár jízlivostech to skončilo debatou o minulosti. Jako pokaždé.

„Fajn, vrátíme se kousek do minulosti. V zemi zvané Německo žije ne úplně poslušný hošík, který nadevše miluje svou matku, zato vůbec nevzhlíží k otci. Má dost sourozenců, ale osud mu nakonec dopřeje jen sestru Paulu. Vybral sis ho. Líbil se ti jeho ryzí cit k matce, těch drobných náznaků vznětlivosti sis nevšímal. Byl nadaný, črtal krásné krajinky, říkal jsi tehdy. A pak vyrostl, prošustroval peníze, pár let se flákal po Vídni, spal mezi bezdomovci. V Rakousku ho do armády nechtěli, zato v Německu se uchytil. Tehdy jsi mi mlátil o hlavu stále dokola jméno onoho válečného hrdiny. Kdo by to byl řekl, že o pár let později se stane jednou z nejhorších zrůd, co tebou vytvořený svět pamatuje. A jeho jméno? Sám milovaný Führer, Adolf Hitler!“

Starý pán neřekl nic na svou obranu, jen poznamenal: „Nemusel jsi ho zachraňovat. Byl to přece tvůj nápad strčit do cesty zbloudilý kořen tomu knězi, co se pak rozhodl omýt si zašpiněný obličej, když vtom uviděl, jak se ten chlapec topí.“

„Zatímco tys čekal, že se to celé nějak vyřeší samo, nebo že v poslední chvíli zasáhne nebožák Hugo. Kdepak, ó Všemocný! Chtěl jsem, aby sis svůj omyl vychutnal do poslední kapky, jak se říká.“

Luciferovy oči potemněly.

„Jistěže jsem toho dne litoval, a ne jednou. Ale odčinili jsme to. Vzdal jsem se sázky, abych se svými věrnými napravil, co se ještě napravit dalo. Infiltrovali jsme se mezi vojáky, dozorce i civilisty. Někdy bylo zapotřebí trochu násilí a nekalostí, ale chtěli jsme tu válku zarazit co nejdřív. Jenže tvoje ego neskutečně utrpělo, takže jsi zmanipuloval celé andělské pokolení, a na lidi jste přitom vůbec nebrali ohledy. Ne, jen jste se snažili za každou cenu dokázat, že démoni jsou zlí, škodí, kde můžou, a tohle utkání zkrátka vyhraje andělská letka, rovněž dobře maskovaná. A vlastně ti o nic nešlo, jsme přece nesmrtelní. Boje mezi anděly a démony nabraly na intenzitě. Tu a tam byl někdo „vrácen“ do Nebe či Pekla, aby se za pár týdnů vrátil v jiném těle zas na bojiště. Jenom jsme přidělali Hugovi práci. Kdyby ses držel svých obvyklých zásad a nechal to plavat, nemuselo zemřít tolik nevinných lidí.“

Stařec ho chytil za rameno. „Chci ti dokázat, že se mýlíš. Je to takový můj způsob vyjádření otcovského citu. Každý z nás si vybere jedno dítě, a až nastane čas, ti dva se setkají a dojde k poslednímu, osudovému střetu. Uvidíme, kdo z něj vyjde jako vítěz!“

Plamínky v jeho očích se nedaly přehlédnout.

„Asi nemám na výběr, co?“

-----------------------------------------------

Zklamání se Pán pekel rozhodl zahnat pořádně ostrým gulášem. Jeho nejstarší potomek mu nandal vrchovatý talíř.

„Takže jste se s dědou vsadili,“ utrousil věcně a přistrčil si židli ke stolu. „A ty teď musíš hledat pěšáka?“

„Dítě, abych byl přesný. Malé, ideálně nemluvně. Čisté jako okvětí lilie,“ zapitvořil se Lucifer.

„Proč mu prostě neřekneš, že nemá pravdu?“

„Ach, můj drahý Rodney, kdybych to udělal, tvůj děd se smrtelně urazí, naběhne sem s celou tou svou pošahanou armádou a srovná to tu se zemí. Nenechal by kámen na kameni. Bůh je všemocný, všehoschopný a hlavně neomylný! Nemůžeš mu zkrátka beztrestně říct, že nemá pravdu.“

Roderick si prohrábl kudrnaté černé vlasy. „Rita by ho rozebrala na molekuly a třeba by ho to přešlo. Hele, tati, říkals, že od druhé světové války se mezi anděly a démony spoustu věcí změnilo. Je to jedna z těch kapitol z kategorie: O tomhle vám ve škole radši nebudem říkat?“

Lucifer přikývl. „Byla to hnusná doba. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, a tady to platilo dvojnásob. Jenže tenkrát jsem netušil, že ten kluk v Passau bude až taková hrozba! Slizký, vemlouvavý, kdyby nebyl člověk, řekl bych, že je našinec. Několikrát jsem se vetřel do toho vězení, kam ho zavřeli, mluvil s dozorci a četl pár z těch jeho úvah, pozdějšího neblaze proslulého Mein Kampfu. Tehdy mi došlo, že situace se nevyvíjí dobře. A pak ho lid zvolil kancléřem… a zbytek znáš.“

Rodney s tou odpovědí nebyl spokojený. „A jak do toho zasáhli andělé? Přece to mohli řídit seshora, ne?“

„To by ale Panu velkému nestačilo, Rodericku. Chtěl mi házet klacky pod nohy. Ostatně, dělá to od té doby, co jsem přiměl prvního muže a ženu, aby si kousli do jablka.“

„A tos udělal proč?“

„Shodli jsme se s několika tvými strýčky, že je hloupé, že my ze Stromu poznání jíst smíme, ale oni ne. Mělo to sice svá přísná pravidla, jakože jsme si ho mohli přijít utrhnout jenom, když lidé spali, nebo jsme na sebe museli vzít podobu zvířete, ale snášet se to dalo.“ Otřel si ústa rukou. „Chudáci! Zbláznili by se do jednoho, kdyby věděli, že se nikdy neměli stát plnohodnotnou rasou, jen poslušnými domácími mazlíčky, primitivními hračkami v rukou tvého děda. Po vyhnání Adama a Evy z rajské zahrady padl zákaz se s lidmi stýkat. Mnoho strýčků, které ani neznáš, se s nimi spřátelilo. Samozřejmě nikdy neprozradili, kým doopravdy jsou. Adoniel je například naučil hrát kostky. První hazard v historii. A Daniel, dokud se nerozhodl taky „padnout“, vybral mezi lidmi ty nejchytřejší a učil je řešit spory. Říká se, že všichni ti „ďáblovi advokáti“ jsou jeho vynikající studenti.“

Roderick začal netrpělivě podupávat. „Nechci až do večera poslouchat historky o tom, jak jste s mýma báječnýma strýčkama učili lidi nepravostem. Co ta válka?“

Lucifer se uchechtl. „Tu netrpělivost máš po své matce. Nuže dobrá. Bůh si svolal anděly a nalil jim do hlavy plno nesmyslů. Že se chystáme lidstvo kompletně zničit, že můžeme za vzestup Třetí říše… a další bludy. Vysílali do akce hlavně nováčky. Mazali jsme si je na chleba. Mnozí z andělů byli mnohem krutější než naši nejnelítostnější generálové. Přišli s jediným cílem… překazit každý náš plán. A bylo úplně jedno, kolik při tom zařvalo civilistů. Jak rostlo jejich odhodlání, narůstal i náš vztek. A pak svitl plamínek naděje. Jeden z mých věrných podřízených se seznámil s mužem, který byl ochoten riskovat život, aby zachránil svou drahou zemi. S partou přátel připravil vojenský puč. Kdyby všechno vyšlo podle plánu, válka by skončila v červenci roku 1944. Za svou opovážlivost zaplatil baron Claus von Stauffenberg životem. Popravili ho jako psa. I po těch letech se nemůžu zbavit dojmu, že tehdy ve Vlčím doupěti do toho zasáhl někdo z nastrčených andělů. Ať to bylo jakkoli, boje mezi námi a anděly zcela narušily křehkou rovnováhu mezi světem lidí, podsvětím, nebeským královstvím a pekelnou říší. Zmatené mrtvé duše nevěděly, kam jít. Smrt ani se stovkou pomocníků nestíhala. Lidé už nevěřili ani svým nejbližším. Pro anděla nebo démona to smrtí nekončilo. Po prvotním šoku se vrátil domů, a jakmile se trochu vzpamatoval, mohl se znovuzrodit v jiném těle. Po každé porážce jsme byli zuřivější a zákeřnější. A válkou to neskončilo, to už taky víš. Andělé mezi lidi pronikají stále. Někdo se schová, jiný škodí. Svět se stal naším hřištěm na hraní těch nejzvrácenějších her, jaké si dovedeš představit. A lidi do téhle hry byli nedobrovolně vtaženi. Už nikdy to nebude jako dřív a víš proč, Rodney? Protože Bůh se nezmění. I kdyby stokrát padl a zase vstal, zůstane stejně paličatý a pomstychtivý. Nemá cenu něco takového řešit.“

Mávl otráveně rukou.

Roderick mu nalil do tupláku zlatavý mok. „Tenhle ležák začali vyrábět nově. Dej si, aspoň si spravíš chuť.“