Nepopsaný list - 4. část - Hugo nemá svůj den

Na ulici vládla tma. Cizinci kdosi pevně stiskl rameno. Kůže muže v obleku zasvítila na místě, kam nemohlo dopadnout světlo pouličních lamp.

„No, to se podívejme!“ Chlápek v černém klobouku a plášti vycenil špičaté zuby. „Anděl a vraždí nevinný mladý holky. Nebojíš se božího hněvu?“

Setřásl jeho ruku, prudce. „Všemohoucí nezasáhl. Nezarazil mojí ruku, když jsem do ní bodal! Mám jeho požehnání, pekelný zaprodanče!“

Na kůži druhého muže se objevilo rudé tetování. Chtěl, aby ho cizinec viděl. Démon si v duchu připravoval sarkastickou odpověď, ale šmachťavé kroky ho přinutily zpozornět. Tohle šourání znal. Bleskurychle zapomněl na obvyklé zdvořilosti. Přirazil anděla k nejbližší zdi.

„Vypadni odsud, nebo se neznám! A jestli mi ještě někdy zkřížíš cestu, postarám se, abys zbytek svého mizerného života strávil v kómatu!“

Podivné kroky ustaly, v blízkosti mužů cosi probliklo. Lucifer pustil provinilce, aby rychle roztáhl tmavá křídla a vletěl otevřeným oknem do pátého patra.

„Hugo! Nech ji být!“

Smrťák sklonil kosu. Duše mladé ženy posedávala na zemi a objímala si kolena. Dívala se na své zohavené tělo. Ještě stále nevěřila, že je konec.

„Zdravím tě, starý brachu. Obávám se, že jdeš pozdě. Ta malá se tak zoufale převalovala, až sletěla ze sedačky. Až jí přestane téct krev z čela, bude po všem.“

Lucifer odmítavě zavrtěl hlavou. „Vyvolil jsem si ji. Mám s ní v plánu velké věci.“

„Co? S touhle žábou bez budoucnosti? Kamaráde, nech ji plavat! Bude se svou mámou. Bude jí dobře.“

„Tentokrát ne, Hugo. Můj instinkt mi říká, že ona je ta pravá. Až budeme mít soukromí, řeknu ti víc. Má jméno?“

„Molly. Molly Wessnerová. Tohle je Erika, její matka.“ Ukázal na průsvitnou ženu, která se náhle zvedla a jako smyslů zbavená začala bušit do Luciferovy hrudi.

„Co s ní bude? Co bude s mou dcerou?“

Muž s chladnýma očima ji chytil za zápěstí. „Bude žít!“

 

Vyprovázel ho Smrťákův upřímný smích. Zkoušel po bytě najít deku neprožranou od krys a něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo dětskou výživu. Mladá, krásná, ale nezodpovědná, pomyslel si. A teď navíc ještě mrtvá. Holčička, kterou před několika minutami vyrval ze spárů smrti, spokojeně oddychovala v jeho náruči, zatímco on zkoušel hledat něco, v čem by ji mohl odnést, aby venku neprochladla. Vzdal to.

 

O pár bloků dál se ještě svítilo. Stará knajpa, ale tonoucí se i stébla chytá. Navíc se z ní linul dobře známý zápach.

„Hej! Máme zavřeno!“

Nenechal se odbýt. „Našinci snad otevřeš. Dělej, mám naspěch!“

Přestal přidržovat dveře. Cizinec se do nich opřel, vstoupil dovnitř a sundal si klobouk.

„Není mojí povinností pouštět do svý hospody každýho vobejdu, co jde kolem!“

Fousy se mu ježily, hlas přeskakoval.

„Vobejdu, říkáš? Ty netušíš, kdo jsem, co?“

„Jasně, že jo! Démon, co někomu ukrad děcko! S tímhle já nechci nic mít!“

Muž rozepnul kabát a odhalil hruď. Na krku se mu houpal…

„Me… medailon. Takže sám… jejda, sorry, pane, já jsem ne…“

Padl na kolena, div mu nohy nelíbal.

„Vstávej! Sežeň pořádnou deku a zkus mezi těmi svými pochybnými surovinami najít aspoň kompot. Nejedla a nerad bych ji oživoval znovu.“

„Nejedla… oživoval… Hned… služebník, kníže!“

Ohnul hřbet až k zemi a pak se začal přehrabovat v haraburdí.

„Ještě něco… kde je nejbližší dětský domov?“

--------------------------------------

Bouchání a lomoz uprostřed deštivé noci. Kdo jen to může být takhle pozdě? A kdy vůbec začalo pršet?

Rychlý drdol, pracovní kabát, tak se už postarší žena šourala ke dveřím. Za nimi stál cizinec, promoklý a celý v černém, a něco mu pohekávalo v uzlíčku, který držel v rukou.

„Přejete si?“

„Mám tu jednu záležitost, která nepočká. Můžeme to probrat uvnitř?“

Odvážila se nahlédnout pod dečku. Holčička? Poodstoupila od dveří, aby mohl vejít.

„Je to trochu nestandardní, pane…“

„Parker. Jonathan Parker. Máte volnou postýlku pro moji Molly?“