Nepopsaný list - 6. část - Staré zlaté časy

Strážníci na stanici byli poněkud zmatení.

„Jeho… právník? Ale my jsme ho ještě z ničeho neobvinili. Je tu jako… svědek.“

Muž s tmavýma očima se uchechtl. „No, to víte, pánové, je to můj dobrý známý. Nabral jsem ho cestou a nedal jinak, než že půjde se mnou.“

Rafael historku podpořil. Vždycky ho udivovalo, jak bravurně dovede Lucifer lhát.

„Takže, pane Parkere, abych tomu správně rozuměl… ten večer jste se přišel podívat na družku s dcerou, protože jste se zrovna vrátil ze služební cesty… a našel jste slečnu Eriku Wessnerovou mrtvou a zohavenou na koberci a dceru hladovou a podchlazenou. Proč jste nezavolal policii?“

Nehnul brvou, ani náznak nejistoty.

„Musel jsem se nejdřív postarat o tu malou. Co nejrychleji jsem vyřídil umístění do dětského domova a můj známý pak ohlásil událost na dispečink.“

Mladý policista se poškrábal za uchem. „Máte představu, kdo ji mohl takhle… zřídit?“

„Nejspíš některý z jejích zákazníků.“

„Ehm… v novinách ale psali, že je nezaměstnaná.“

Muž přikývl. „Jistěže, nebyla součástí systému. Vydělávala si vlastním tělem.“

„A Vám to… nevadilo?“ odvážil se zeptat druhý z policistů.

„A jak asi myslíte, že jsme se my dva seznámili? Víte, pánové, náš vztah byl velice, opravdu velice, volný. Určitě jste už přišli na to, že mě neuvedla ani v rodném listě. Chtěl jsem jí dát peníze, ale byla příliš hrdá na to, aby je přijala. Jako obvykle bych zas ten večer nechal slušný obnos pod matrací, žel, přišel jsem pozdě.“

„A… Vy byste se o tu malou nepostaral?“

Muž zavrtěl hlavou. „Bohužel, pánové, povaha mé práce to neumožňuje. Jsem nucen cestovat po celém světě, každou chvíli v jiném státě. Nemohl bych tu sladkou holčičku připravit o dětství.“

„Dobrá, pane Parkere, věříme Vám. Tady to podepište a můžete jít.“

Muž v bílé rozhalence a jeho společník v černém smokingu scházeli po schodech.

„No, klobouk dolů, Luci! Sehráls to vážně skvěle! Co bude teď?“

Vládce Pekla se zamyslel. „Nejspíš zajdu za malou Molly a ujistím paní Bonesovou, že nejsem úkladný vrah. A mezitím se můžem usadit támhle pod mostem jako dva bezdomovci a zavzpomínat, jako za starých časů. Co říkáš, Rafaeli?“

Vzít na sebe jinou podobu bylo tak osvobozující! Dokonce i většinu času zaneprázdněný archanděl to musel uznat.

„Luci, víš, že se musím zeptat. Viděls vraha?“

„Jo. A kdybych nezahlíd Huga, dal bych mu, co proto. Udělal to anděl. Nejspíš jeden z těch, co je nemáte v hledáčku.“

„Anděl. Jsi si opravdu jistý?“

Přikývl. „Bez nejmenších pochyb. Viděl jsem jeho tetování.“

Rafael se zachmuřil. Tyhle zprávy slyšel nerad. Změnil raději téma. „Proč jste se vlastně vsadili?“

„Pouze a jen z nudy Všemocného.“

Uchechtl se, když viděl ten rádoby zbožný výraz. „Nejste na tyhle hry přece jen už trochu staří?“

„To řekni Jemu. Roky, ne, staletí, se ho snažím přesvědčit, že zlo je v každém jeho lidském výtvoru. Že lidé mají v menší či větší míře zvířecí instinkty a že je využijí, když se cítí v úzkých. Vím, že ty se mnou souhlasíš, Rafaeli, a pár dalších z rodiny taky, ale stejně tak vím, že toho starého mezka nikdy nepřesvědčím.“

„Vadí ti to moc, Luci?“

„Mám lidi rád, a ať chceš nebo ne, Rafaeli, každá z těch hloupých sázek jim změní život. A On se za celé ty roky nenaučil všímat si náznaků, že něco není v pořádku. Krutosti ke zvířatům, ubližujících myšlenek, úmyslně pronesených zraňujících slov. Ne, Bůh hledal děti sobě podobné. Nápadité, ctižádostivé, talentované. Na druhou světovou si snad pamatuješ!“

„Tu dobu mi nepřipomínej,“ povzdychl si archanděl. „Nejsem pyšný na to, co jsem musel dělat. Bylo to celé jedna velká hloupost. A k těm vašim sázkám… Otec říkal, že jsi některé strašně rychle vzdal.“

Lucifer se ušklíbl a opřel se pohodlněji o chladný kámen. „Jo, vzdal, aby nedošlo k ještě většímu maléru. A asi dvakrát se stalo, že oba naši pěšci zemřeli dřív, než mohlo dojít k jejich osudovému střetu. Nemoc, bouračka, jeden to přehnal s pitím. Osud holt starému pánovi nedopřál jeho vrtoch. A můžeš mu to říkat pořád, stejně si povede svou. A má jediné štěstí, že lidé ještě nepřišli na to, jak ho připravit o božskou moc, protože zrovna ti jeho „vyvolení“ se svými nacpanými trezory a nepředvídatelnými technologiemi k tomu měli celkem dobře nakročeno.“

Rafael si otíral slzy smíchu. S touhle „Jitřenkou“ po boku se nikdo nemohl nudit.