Představení se jednomu upírskému fóru...

Nevím, jak to chodí jinde, ale jsem taková konzervativní, tak bych se Vám chtěla představit... Je slušností se představit, když vejdete do nového kolektivu... A přece koneckonců, konzervativnost je jedním z našich poznávacích znaků, ne? Vzpomínky na staré doby, možná minulé životy, určitá archaičnost a aristokracie ...
Tak tedy: Jsem lady Elisabeth, a neberte si osobně, že to tady beru s nadhledem. Nemůžete se divit určité skepsi... Za můj život už jsem poznala nespočet "upírů" , jež mi slíbili Přeměnu... Nebalili mě na bladeovské kecy, ani netvrdili, že jsou potomci Vlada. Ne, naopak, byly to tiché řeči o tom, co já sama zažívala. O Temnotě, o vlhkých kobkách, o mysli uzavřené v hlavě jako vězení. O Samotě a kráse noci. O krvi, jež sladce voní... Samé kecy. Co se stalo? Nejspíš se přeměnili a zapoměli na mě ( ti, které jsem již neviděla) a nebo stále ještě čekají na vlastní Proměnu ( ti, které ještě občas vídám).
Balím si jointa do vany... neměla jsem já dneska pracovat? Jo, to jsem měla... Kolik mi je? Jednadvacet, dvaadvacet, ... ? To je nepodstatné... a za svůj život jsem potkala nespočet upírů. Možná jimi byli, možná ne. A možná jen chtěli, ale není vůle základním kamenem úspěchu?
A kurva... pronesu líně. Popel z jointu mi spadnul do vody. Dívám se na něj, jak se pomalu rozplývá do šířky po mém levém stehně. Ani se nenamáhám chytit ho, něco udělat... Jsem jím poseta jako nebe hvězdami. Potáhnu si a ten kouř jen dodá mé melancholii rozměr. Ty minulé životy. Pamatujete si je? Tak živě, jako já? Možná to ani nejsou minulé životy. Jen sny a touhy. Pamatuji si jen čtyři. A co bylo mezi nimi? Čertví... Skrčím se víc do vany, jako by na mě někdo mohl vidět... Ten věčný strach z lidí... Jsou tak primitivní!
Čůrám do vany. Každej to dělá, ale u mě to má jakýsi nádech perverze... Jednou to chci dělat s někým. Zajedu si prsty mezi pysky. "A najednou mě to dostane jako kopanec do koulí..." Rozčarování... " Co když mají pravdu, všichni ti, co říkají..." že jsem jen obyčejná? Ne, to nechci, nemohu být. Všechno, jenom ne obyčejná. Vysvětlení pro to může být jakékoliv. Pocit vlastní nadřazenosti, osud nadčlověka, o kterém píše Nietzsche... Jsem upír? Neboj jen indigové dítě, nebo mág, nebo psychopat? Cokoliv. Jenom ne obyčejná... Tak proč ty myšlenky? Proč pocit, že na mě zapoměli? Mohou vůbec, může se to stát? Nepatřím do tohohle světa.
Beru si šampon a liju ho do dlaní. A vzpomenu si jak někdo říkal, jak můžeme matce zemi dávat takové sračky? To mě nikdy nenapadlo, co se s tím děje, když to teče do odpadu... Nejekologičtější varianta. Ten nejlevnější... A nebo ne? Musím si ho nalít třikrát takové množství, aby mi stačil na vlasy. Na moje vlasy, dlouhé tak, že při sexu nahoře lechtají mého muže na koulích... Vzpomínám si, jak jsem před chvílí chtěla číst nějaké forum tady, na VVS, ale klikla jsem na něj a vyjelo okno s registrací... Tak jsem ho vypla. Jsem příliš zpohodlnělá posledními věky. Registrovat se? To je moc kliků. Jsem už líná ikdyž vím, že mě těch pár kliků možná dělilo od nových vědomostí... Stejně by mě tam nejspíš čekalo sdělení jako: Chcete se stát dárci krve upírům? Ano? To jste tu správně! A adresa na P.O. Box s poděkováním, že děkujeme, vaši krevní konzervu jistě někdo s chutí využije...
Co ještě? Jednou, bylo mi asi "16" jsem narazila na nějaké lidi, co chtěli provést nějaký rituál Přeměny a sháněli dobrovolníka... nebo jen dobrovolnici? Dost dlouho jsme si psali a já byla odhodlaná jet tam. Do neznáma, za neznámými lidmi, udělat ten rituál. Doufala jsem, že při troše štěstí umřu. A při ještě trochu větší troše štěstí se třeba i přeměním... Nakonec jsem nejela. A dodnes toho lituju. Možná to byl jen jakýsi zvrácený úchyl lákající poblázněné šestnáctky, a možná také ne. Možná to byl spolek fanatiků, co vážně věřili, že se to povede. Nebo kroužek nadšenců, kteří jen v sobě nenašli odvahu být "tím hlavním" při obřadu.
Pročítám si poznámky a těším se, jak dole pod čarou budu psát, že v textu je použito plno přejatých frází, jako ta o kopanci do koulí... (SinCity). Je to otřepará fráze, ale je tak skvělá, že jsem jí musela použít. A odpovídá mým pocitům. Kdybyste narazili na nějaké pravopisné "chyby" ... je mi to jedno. Vím o nich, stejně jako vím, že ve slově fylosofie se píše měkké i. Ale nikdo a nic mě ho tam nedonutí psát. Fylosofie je tvrdá věda, nejtvrdší ze všech. Je o ničem... a přesto o všem. Zaslouží si i své gramatické uznání.
A jaká tedy jsem? To asi nemusím psát, kdo chtěl, přebral si to z textu nahoře...Jsem pesimista. Je to to nejlehčí, protože pak můžete být v životě jen mile překvapeni. Nebo také ne. Jako když jsem poprvé otevřela tuhle stránku a mezi smajlíky na mě vyskočil kříž... Typickej křesťanskej kříž... Proč? Jsou snad všichni upíři křesťané? Tak kde je upírská verze Bible? Protože v té běžné, co znám na ně nejspíš zapoměl. A jaká nejsem? Jedno vím jistě. Nejsem člověk. Jednou, když jsem chodila do školní družiny, jsem za blyštivé korálky kousala děti do zápěstí... Ale má to vůbec nějakou váhu? Asi ne... kdo ví.