NOČNÍ DIALOG

 

 

Dnes v noci jsem mluvila s kamarádem. Ale ne, co vás napadá, já vím, říká se, že nic takového mezi mužem a ženou... Jen jedna z dalších pověr.…a pak - umřel před měsícem. Náhle…

...a stejně náhle se objevil v mé ložnici dnes v noci…

 

Kde ses  tu vzal?

Já vím je hloupé se tak ptát.

Musels’ asi  – či co.

 Ale…

No myslila jsem,

žes mrtev…?

 

Pousmál se smutně a řekl jen: škoda, že se nemýlíš.

 

Já slyšela už tolik verzí

o tom kdy, jak a proč…

od tebe snad teď pravdu

dozvím se…

 

No co – dobře jsi slyšela: nebral jsem vážně to varování srdce a myslil si, že snad vůlí … já bloud.

Tak jako tak – už vím jaké to je, ale vylíčit to neumím. Snad jen, že žádné dosavadní zkušenosti se to nepodobá ani náznakem. Hlavou ti vrtá, proč jsem tu – snad bych spíš měl být u své ženy – když už… no, my na to máme čas. Vím, žes na pohřbu dost dlouho plakala. Zapomeň - už nikdy nic nebude jako dřív a ty si dožij v klidu…  a jestli vzpomeneš – tak vesele: na onu spoustu srandy, co zažili jsme při práci…

 

Až dodatečně jsem cítila tvou bolest

a hrůzu vědomí, že cosi neznámé

za chvíli obejme tě a že se propadneš

do nebytí…

 

Ani to vědomí a ani bolest...  já jsem jen usnul a zapomněl jsem natáhnout si budík. Jak už jsem řek‘: za malé chyby se platí velká daň.

 

Tak budík? Že nestydíš se lhát!

Bože tys‘ cvok!

Ani teď pokoj nechceš dát

a i když nežiješ -

musím se proti své vůli smát.

 

No vidíš a to jsem ti chtěl říct. Teď už jdu – tak někdy s úsměvem si vzpomeň! Měl jsem tě rád, že uměla ses smát a já jsem rád, že zůstal jsem jen kamarád.  Kdybychom  - a jde to líp, než ráz – přelezli tu pomyslnou hráz, našli bychom jen málo - toho, co by teďka za řeč stálo, radost možná na chvíli, ale jistě bychom více ztratili.

 

Náhle se rozplynul a já zase

byla sama a zmatená

a čísla digihodin zelená

umístila to setkání v čase:

do půl sedmé od čtvrt na tři

k nejdelším snům jistě patří.

 

Teď už hodinu si medituji jen:

Byl to fakt – anebo byl to sen…?