Neuchopitelno

Celý den sedím ve vaně, místo vody je napuštěná hustým térem mé sebelítosti. Otevřou se dveře a vejde naděje, zastaví se u mě. Nastaví mi zrcadlo a donutí mě se do něj dívat. Otočím se. Ví, že mě mučí. Zrcadlo praskne, ruka od krve. Naděje se vypaří. Černá hmota se zbarví krví. Cítím svini, chci ven. Nemůžu, tér je příliš hustý. Přilepil se ke mně. Nemůžu ven. Nemůžu se z toho dostat. Slyším telefon. Zvoní. Zvoní. Pokusím se vstát, nemůžu.
Na náměstí stojí socha. Já ve vaně vedle ní. Já si s ní povídám. Ona šeptá. Já křičím. Nevím co. Ona vztáhne ruku. Kosti se lámou. Opřu si hlavu o studený plesnivý porcelánový roh. Otevřu oči, zpátky v koupelně. Telefon pořád zvoní. Nezvednu ho, telefon se zvedne sám. Sluchátko padá, zhoupne se na drátu. Za pět, čtyři, tři, dva, jedna se k Vám dostane láska. Řekne telefon. Prýští z něj nektar. Doteče až ke mně. Umírá v téru. Hnusí se mi. Ponořím se pod hladinu.