aLTERNACE

 

Viděl sedmero pohoří, horskou dráhu z amhadonézy a mléčné ramena audiosurfingu,

    loopingy z dominového efektu, perpetum z motýlých křídel Andromedy,

      odpuštění přelévající se v hrom nářků, lithiový kouř azurové smetánky věků,

        explodující vytřeštění známých ras převtělenců, mimoenklávické prsty pláství,

       

        Slova zhořknula, přežvýkávala se nad barabiznou ctnosti,

          velkými ústupky byla rozpródávána na misi hudebního pentagramu,

            u svíce bděl neznámý mužík a ukazoval mi tvář své hudební knihovny,

            z počátku jsem mu nevěnoval pozornost, posléze se napil jeho duše.

 

             Tam na porození trvalo noc jen chvíli a přesto se most mezi porozuměním a tvorbou nevytrácel,

             něco shledávalo prstenec snahy reálným a tak zachycovalo to stoupání nad odvisnou, nad nekonečno,

               velmi se blížilo průstřelu střechou a tak ucítilo svobodu a možnost dalekého rozpětí,

                   jestli se vůbec dají mimozemské vulkanické masivy pozorovat nad pískem ztracených řek.

 

                   Máme mnohé ekvivalenty hudební zvukově-sonické laboratoře,

                    druhé a třetí světla z extáze koncového bodu smyslu, 

                       jediné líčení slunečnicového boha,

                        brnění z mnohých ekvalizérů vodíkových pum,

 

                          Milodary odvislé od knobů zrození,

                             další sekvence vteřin puštěné pozpátku,

                               několikeré samplovací mechanismy kanibalismu,

                                 hermetická autofagie a porost technia rozumu,

 

                                  Vím, že nic neshořím, když nic nestvořím,

                                    tím, čím oplamením tím za to si stojím,

                                       jen vím, že čím spolutvořím tím jsem dřív,

                                           než nad budoucností budu moci zemřít.

 

                                              Každý verš následoval starce,

                                                     každá další složená píseň,

                                                            každá další karta korespondence,

                                                              meta třináctého nebe transcendence,

 

             

                Život na prahu přihrádky z neshledání,

                            dva pilotní klasy růže ve svitku bohyně,

 

                              Kapka zemské tíže smítko bez ohryže,

                                         rostoucí slévá široké do šíře tlustých střev,

         

                                                blanátné blankytnosti moří brunátných,

                                                        jen ještě posečkat než natřesou se peřeje,

                                                              než k posledním zvoněním zabublá nám splav,

 

                                                                    Tam lidstvo pozná čtyřlístek, tam ční do výše ocelohlav,

                                                                            kamarád žvahlav, bratr luna ,sestra slunce,

                                                                                křídlo cihličky Vangelis i Mozart, Kubrick I Zimmer,

                                      

                                                                                          Jeden program jeden ovocný hokynář,

                                                                                                    jeden svět jedno nebe do plusu oblohy,

                                                                                                          Jedna herní deska jeden DJ jeden dav jeden Člověk.

 

               

         Ze zapoměnutých hal vycházejí postavy,

                 silné jejich kčtíce visí vibrací vzhůru,

                          kůže sedmerých sedřeny sonickou stěnou,

                                slza dermálního kataklyzmatu,

                                    ocelová monstra a tisíce killowatů,

                                           řízená střela duše do ráje blažených,

                                  

                                                Za volantem oje osudu, poslední pero, řádky milionů, 

                                                       v penterách vykreslení, čas oněmnění, jasné snění, 

 

                                                                   První průzračný den, jantarové vyhoření, průplav z adamantia,

                                                                      létající mozkovny vzaté na cestu časem, maledivy v divukrásném zatmění,

                                                                          pečetní neviditelnosti tří vteřin přicházení Budoucích,

 

                                                                                 Mez neposledního vozu, ze srázu levandulová, leviathan sílí,

                                                                                           probouzí se a vidí cestu, vidí mixovat mnoho světů,

                                                                                               znovužživýchvstání, netvor a trickster bojují o anděla lásky,

 

                                                                                                     Krev se div nerozbrečela absolutní radostí,

                                                                                                        země budiž mu lehká jak marmeládový pláč,

                                                                                                                ze stěžní pletou si copánky černošky a mulatky,

 

                                                                                                                  Ať i na Velikonočních ostrovech vědí co jsi zač,

                                                                                                                            a nač taky o hudbě psát, nač láskou malovat,

                                                                                                                                         nač se chlubit že umíš milovat, nač to hrát ? 

 

                                                                                                         Vím jen že svíce dohoří, hoří, hoří dlouho do noci, soumrak je kladná postava z mraků bez deště a noci, den je harmonií posedlosti, spánek je hrůza ze smrti a herec je naší odezvou ducha, když vzkřísíš pokrmy mysli, rozzářené barvy se rozechvějí po polích a marách, tam masky zapustí své kořeny do pravdy, nevyhlédnutelné se změní v porfyrový vak na zhasnutá těla, rakve budou létat vesmírem napříč, už žádné kasty, žádné vyvolení, žádné nebe, odtuď až na věčnost, už jen Mír, věčná oáza míru pro Vaše dlaně, ohnivé dlaně, pro plápolající slunce vašich srdcí, pro blesky Vaších hlav, pro každou nesmrtelnou dechusvornou poctu jakou je život sám v životě obsažen,

 

 Co o něm však víme a čeho se nejvíce bojíme ?

  Pod prací z prchlivosti, pomíjivá noha ruku mine,

     oči se zavřou a na práci je začne prášit,

           než smrtka vezme prachovku a utře naše vzory, 

                   tím probudí dědictví a my prozřeme znovu,

                         už zřejmě po životě, poznáme jak to musilo rašit,

                             jak každá houba, každý neuron, každé jablko,

                                 otevřelo kolektivní mysl novým imanacím,

                                     to slovo se schoulilo k tobě má lásko,

                                       a když tě nemám mám před tebou strach,

                                               jak jsi obrovsky něžná, shovívavá, velkorysá,

                                                    vznětná a slovutná, bezbřehá a nekonečná.

 

 

   Ó Bezkonečná, jen strach před pokorou, jen strach před tebou, že nedosáhneme tvé velikosti lásko, Člověče, postavo velká jako Vesmír sám !

    Letadla se řítí noční oblohou, svět nedospěje záhuby dokud si to nebudeme skutečně přát a jednoduchost naší součinnosti je velkou zbraní zítřků, zbraní mírové budoucnosti všech světadílů je hudba, nádherná mysl a hlásná radost z rozkoše lyrické, hluboké právě ve vteřině netušitelné zrozené,

    jako ona radost blaženného soupětí vteřin před vibrací z ticha vycházející, rovnice v mozcích tisíců se spojí v jedinou mysl a zavládne hudba naší Země, jak je velká jak velké je Vesmírné Srdce jak velká je hudba naší galaxie, jak nádherné jsou dny a reflexe básníků a myslitelů budoucích z orbitu naší planety, jaké přelety drah, komet a hvězd exploze se dočkají naši následovníci, jakých jsou vůbec schopni činů, jakého zla a jakého dobra jsou schopni příští generace ?

 

   Aby vystoupili, aby poznali, aby sezdali Zem, Atlase, jež tvoří prostor mezi nebem a zemí, jež vyrůstá v každém z nás, neb my jsme jazykem vesmíru i jeho vizí, my poznáváme poznávané v poznávajícím, světlo světa ve světle dne i noci v prostém sepjetí Jednoty a Harmonie.

     

   ¨¨:-) V. (4.2.2015. 5:01)