Cenění si života

Přál bych všem, včetně sebe, aby jsme se narodili s barvoslepostí, nebo bez schopnosti

cítít vůně či chutě, dotyk... Jen si to zkuste letmo představit, být je  kreatura prakticky

bez podmětů k pocitům, ano samozřejmě kochali by jsme se něčím jiným, ale co by

bylo, kdyby ten obrovský strom kolem kterého jdete začal zářit barvami zelené

prosicenými světlem a stínem a hnědými větvemi a kmenem, či by hrál v podzimních

barvách jako malířova paleta. Snad, by jsme si jich víc vážili. A co kdyby najednou vaše

(prosím nechápat tak, že ji vlastníte) přítelkyně ve vašich rukou vaše doslova šedivá kráska

začala překypovat barvami. Začaly by jí černat vlasy jako překrásné kouzlo půlnoci... nebo

by jí přecházely z šedě do zářící blond barvy skoro, jak slunce... Jak se jí zbarvujě pleť z té

šedi do pro vás možných i nemožných barev. Jak nasáváte vůni podzimního tlejcího listí,

jak čicháte k vlasům vaší spřízněné duše, jak najednou můžete cítit dotyky vaší kůže na její,

pozorovat ty krásné korálky co najednou nabily barev a získaly jiné kouzlo. Jak pozvedáte

hlavu a vidíte jak se nebe mění v moře? Jako člověk v šedi,jak jste někde na horách, nebo

vyhlídce a vidíte jak všechno najednou získává barvu, chuť,vůni. Jak cosi co si hraje c

vašimi vlasy k vám nese myriády nových pocitů...

 

Asi by jsme všichni pěkně dlouho vypadali jako fetky... :D

 

Ale hlavně vážili by jsme si toho daru, nebo by jsme si užili a šly zase dál a všechno zničili,

zneužily, znásilnili a vykradli? Náš styl života a pohled na život, jako na cosi co je možné

vlatnit je, jako pořádně ostrý Damoklův meč. Nebo ne?