Hlava XXIII

Traktace písemná zlověstná je,
jak jarní led když pod sluncem taje,
otevři brány své zemského ráje,
a hudba nám k tomu hlasitě hraje.

Nevěřím na mýty, nevěřím v báje,
věřím jen v mech vprostřed šumného háje,
jak pastýř nad ovcí když sen se kaje,
písnička dubnová, písnička máje,

tak jako do dubu ve tmě se nořit,
začněte, čechové, začněte tvořit,
snad se vám budeme potají dvořit,
budem se klanět a budem se kořit.

Tak jako ve snu když na mezi ulehá,
tak jako v písni na veselou notu,
sni svůj sen, zločinče, tajemství bezbřehá,
upadni pod vahou kapičky potu.

Až se snad probudíš, zloději myšlenek,
až se snad probudíš, země tě skolí,
možná se surová zdát bude navenek,
jak klasy obilí, jak motýl v poli.

Měj to vše v paměť svou pečlivě vštípeno,
až zase setkáš se s pramenem žití,
poskytni poutníku silné své rameno,
nabídni vodu co vhodná je k pití.

Usmysli kamenem do skály tepat,
pro rudu zlata a kameny z rubínu,
nemůžu zemi svou v poklidu nechat,
dřív než se probudíš, možná tu zahynu.

Až tedy procitneš na louce pod stromy,
nenech se lámat a nenech se kácet,
Pošli svou písničku přes střechy nad domy,
A vrať se k domovu. Máš se kam vracet.