Strasti aneb zamyšlení nad hovnem

Zamyšlení nad hovnem

Ovíván ostrým, štiplavým vichrem, kráčel dál duševním vákuem. Kolem špičatá skaliska událostí minuých, vypínající se do výše a nebezpečně sklánějící se nad pěšinou, zastiňující poutníkovu cestu.
Kráčel, dokud nedošel k černočerné propasti strastí, kde vichr ještě zesílil. Zastavil u okraje a zahleděl se dolů, do té nepropustné temnoty.
Magnet. Plus a mínus.
Nedokázal se odtrhnout od bubáků minulosti... Dlouho to nebude v jeho silách a dost možná to v nich ani nikdy nebude.
Vichr ustal. Temnota polkla a vzala s sebou vše.
Nirvána uzkostí a depresí.
Labyrint.
Ztracení.
Panika.
,,Neohlížej se za sebe!''
,,Jak?''
Ticho. A pak už jen sebelítost a fňukání,
Na životního guru si umí hrát každej. Mává Čtyřma dohodama, tahá jedno moudro za druhym, ale sám na dně dělá stejný hovadiny jako ty. Stejně ho potkáš ožralýho na ulici, protože mu stará dala košem. Lidi maj furt plnou hubu keců, ale nic z toho.
Buď sobec, hochu, buď sobec. Protože na nikom nezáleží tolik, jako na tobě samotnym. A obětovat pro někoho veškerou duševní sílu? Blbost. Lidí, kteří ti to vrátí, jsou legendou. Většinou dřív nebo později budeš stejně akorát za debila.
Buď sobec, hochu, buď sobec