Stojím uprostřed pouště a netuším – nevím, kde to jsem, nebo jak jsem se sem vůbec dostal. Jsem vůbec na poušti? Zmateně se otáčím pořád a pořád dokola kolem své osy – všechno vypadá stejně a zároveň úplně odlišně. Stojím uprostřed pouště, a kolem mě je všechno, a zároveň vůbec nic. Jsem tu sám, ale vlastně je tu hrozně přelidněno. Skoro se nemůžu hnout, jak je to tu stísněné. Ale zároveň jsem tu úplně sám. Stísněný, sám uprostřed ničeho. Mám tu všechno a zároveň nic. Můžu jít kamkoliv a dělat si cokoliv se mi zamane, ale vlastně jediný co tu jde, je jít pořád dopředu. Nebo dozadu? Jak to poznám, jestli jdu kupředu nebo se vracím zpět, když všechnu tu vypadá stejně?
Stojím tu sám uprostřed ničeho, na place, který je kompletně nacpaný všemi možnými lidmi, a všichni spolu jdeme neustále dopředu a zároveň se vracíme zpátky. Když už nic, tak aspoň máme jeden druhého.
A tak jdu sám uprostřed ničeho.