Skrze aparát

Kdybych vám měl popsat můj život jako celovečerní film, řekl bych že se aktuálně nacházím někde lehce za půl hodinovou markou. V kině je tmavo. Skvělý hlas Morgana Freemana už stihl uvést obecenstvo do zdánlivého dění na plátně. Hlavní postavy jsou napsány a přestaveny divákům. Všichni napjatě čekají, až se příběh pořádně rozjede. Nyní se pouze čeká na příchod hlavního záporáka, Nemesis, na kterou se můžou kolektivně zacílit všechny negativní emoce, už netrpělivě bublající v sále. Rostoucí napětí je ještě více podtrháváno skvělým výběrem hudebního doprovodu, lehkou kakofonií zvuků předpovídajících neblahou změnu k horšímu. Z nenadání se však sál prudce rozsvítí a po chvíli zmatení a rozkoukávání, jediné, co člověk vidí je dokonalý odraz sebe sama, nebo možná mě, promítaný na plátno před ním. Dochází k nevyhnutelnému střetu mezi chladnou logikou a bouřlivými emocemi. Souboj o kontrolu, která je však ze samé podstaty nestálá, jako je nestála povaha člověka.

Proč je život tak komplikovaný? Proč se i přes naši sebevětší snahu, marný útěk od všech bolestí světa, opět vracíme před zdánlivé zrcadlo pravdy? Kamkoliv se člověk podívá, vidí exkluzivitu a specialitu, jedinečnost je globálně vyzdvihována a na všednost je pohlíženo jako na zákeřnou nemoc. Není pak v takovém přesaturovaném světě jedinečné všedním a průměrnost hledanou útěchou, příjemným šumem vln v jinak rozbouřeném moři nekonečného porovnávání. Nehledě na absurditu každodenního života, proč se člověk tak moc zaměřuje na fyzické věci okolo něj a vyhýbá se při tom jiným názorům a úhlům pohledu?

Třeba za všechno může velký spěch, na který se tolik lidí tak rádo zaměřuje, jako kdyby byl život sprintem na konec. Jsi nepodstatným členem společnosti, jakmile nebudeš mít našlápnutou kariéru do 25, jsi nula, když jsi ještě neměl sex v 18, co proboha děláš, že ještě ve 35 nemáš děti? Lidé se tak rádi ženou za imaginárním cílem s vidinou jistoty, jen aby náhodou nenašli sami sebe přemítat, zda jejich život má smysl, a když jsou náhodou konfrontováni s realitou svých voleb, zahrabávají hlavy do písku a utíkají se schovat pod závoj útěchy všech těch zbytečných věcí, které si koupily za peníze, které nejsou ani jejich. Jen málokdo je schopný zastávky a následného docenění jednoduchosti okamžiku. Spousta lidí se natolik bojí, že promrhají svůj drahocenný čas, že si ani nezkontrolují, zda cesta, kterou se vydali nebo společnost vybrala za ně, má konec.

Třeba za všechno může monotónnost dnešní doby, fungující jako nekonečná řeka, pomalu ale jistě omílající své břehy. Vyhlídka na to, že bych měl být následujících 30 let součástí cyklu, ve kterém se, s lehkou variací, opakuje sled událostí furt dokola a zároveň si měl udržet schopnost perspektivy je mizivá. Vytrvalost běžce, ba i toho nejlepšího, nelze srovnávat s neúprosným soupeřem jako je čas.

Prosím povězte mi někdo, jak mám být schopný navigace skrze takto nastavený černo-bílý svět? Na jediné, co se zmůžu jsou výkřiky do ticha a směšné pokusy o jakousi (sebe)kritiku. Možná jsem se jen dnešní ráno špatně probudil, hledajíc hlubšího chápání ve světě beze smyslu, snažící se porozumět neustále dokola, jako kdybych byl šílený. A možná že taky jsem. Možná že jsem jen špatně poskládaná hračka, zaseknutá na prvním řádku kódu, nemožná najít odkaz na adresář s pochopením. A tak hledám. Hledám prchavou stálost okamžiku ve světě spěchu. Hledám jiné ve světě stejného. Hledám rozptýlení od nevyřešitelného. Hledám odpovědi na otázky beze smyslu, abych mohl jednou s hrdostí říct, že jsem smysl našel. Hledám to, co nelze naučit, ale musí být nalezeno.

Hledám, ale nenacházím.