Smysl Života (část I)

Smysl Života

část I

Tak já to zkusím.

Auto, jeden krok, druhý krok, světla, brzdy, náraz. Moje krásný ruce a jemný chloupky na nich zasáhne chladná kapota a mně z pusy vyletí slina. Auto postupně brzdí a mezitím mi praskají žebra. Modré oči zasáhne prázdnota a naběhne v nich malá červená žilka. V tváři mám nevěřící výraz, zatímco sleduju končetiny, které se mi lámou pod náporem rozjetého vozu. Noha se mi odlepuje od země, vypadá to, že poletím. Je to celkem zvláštní pocit. Hlavně ten výraz toho chlápka za volantem. Tváří se, jako by mu fakt záleželo na tom, aby to stihnul. Ale je to zbytečný, kámo, můžeš ten pedál sešlápnout sebevětší silou, ale mě už zpátky nevrátíš.

Nejdříve pravá a potom zkroucená levá noha se mi odlepují od země. Jsem celkem vzrušenej, mohl jsem doletět až do oblak, kdyby ten ťuňťula tolik nebrzdil. Tohle jsou moje poslední okamžiky, ale mně to nevadí. Jsem totiž jenom hloupá postava v příběhu bez příběhu, jsem tady pro Vaše pobavení, nemám žádný smysl, jsem autorovo dílo, jeho otrok, nejsem svobodný, jsem jenom pár idejí. Neexistuju, doteď jsem byl jenom pár vět.

Jsem jako hadrová panenka. Rozplývám se a ruce mi tančí ve vzduchu. Jsem celý prohnutý a jako bych už ani neovládal, co dál udělám. Jsem teď vržen do dráhy letu, kterou nezměním. Rány na mém těle jsou čerstvé, ale ještě se z nich nestačila vyvalit krev. Přežiju… Umřu? Je mi to jedno. Jak už jsem řekl, tak neexistuju. Můžete si hodit mincí. Prosím, poslužte si, rozhodněte o mém životě. Stejně to totiž nic neovlivní.

Haha maximum. Jsem aspoň tři metry vysoko! A teď pomalu poletím dolů a dopadnu jako do postele. Až na to, že vůbec. Náraz bude tvrdý. Fraktura lebky. Možné poškození páteře. Hele, co tamhleten ostrý roh značky? Snad to o něj nevezmu, to by měla uklízečka dost práce. Haha.

Jak ale víte, tak neexistuju. Jak to vím? Nevím, neumím myslet. Co kdybych vám řekl, že tenhle text nenapsal člověk. Ani stroj. Nikdo. Kde se vzal teda? Ano, tak to jsem já. Už chápete? Ne, ano? Žádná odpověď není správná. Děkuji.

Moje krásný kalhoty, to je škoda. Jsou celý potrhaný, no nevadí. První jsem dopadl na zadek. Jak jinak, jenže něco ve mně křuplo, ano, pánevní kost, nebo já nevím, co ten doktor myslel. Dřív nám tam rostl ocas, když jsme byli ještě dinosauři, ale dnes už to nepotřebujem. Víte vy co? Co kdybych Vám, nebo vám, malý v, neboť si vás nevážím, řekl, že vás tahám za nos jenom. Jak vůbec byste mohli uvažovat nad takovýma kravinama, že neexistuju a bla a lítající kuřata. Kdo je tady blázen? Čtenář anebo ten, kdo neexistuje, teda já, teda kdo.

Pomalu si lehnu na vozovku, je to jako když si ustelu doma. Hodím přes sebe neviditelnou přikrývku a zavřu oči. Jenže. Ten blázen z modrýho auta mě přišel rušit.

No tak jste mě srazil, pane, já to chápu, přesto bych si rád odpočinul. Trvala si na svém ta hysterka, musela se teda volat sanitka. Já přece nemůžu umřít a bla bla.

A teď mi jako řekněte jednu věc. Kdybych umřel, kdo by jako napsal ten příběh? Jako, že bych během umírání to napsal? Trochu přemýšlejte, svá díla nechávám číst pouze rozumné čtenáře, copak nejste nerozumní?

Tak… Pořád je to divný, ne. Něco mezi nebem a zemí, začínám nabývat jasnější podoby, před chvílí jsem nevěděl ani jak vypadá můj obličej, ale teď začíná být vše jasnější. Hýbu prsty a pomalu mi tvoje oči, které jezdí řádek po řádku, vdechují život. Neptej se, je moc brzo, abych věděl, proč tu jsem. Jediný, co vím, je, že musím odvyprávět svůj příběh až do konce.

Začíná to bolet. Co jsem to udělal. Ano, bylo to celkem osvěžující, ale mohl jsem umřít. Rozběhnout se pod auto, to může napadnout snad jenom blázna. Třeba jsem blázen. Třeba ve světě, v němž žiju, jsou všichni blázni… jsem ale pak taky blázen? Anebo musím být superblázen. Teď ani nevím, možná, že jsem trochu cvok. Ale v tomhle světě je každej cvok. Už mi to uvěřte, jsem jenom postava v příběhu bez příběhu.

Každopádně po tomhle stručném úvodu bych vám rád představil můj nemocniční pokoj. V rohu je velká kytka, pojmenoval jsem ji Bohuslava. Má velké zelené listy a když se nudím, tak na ni volám: „Bohuslavo, ty rosteš!“ Anebo „Bohuslavo, to je smrad, jak kdyby tady někdo chcíp.“ Na stěně se nachází televize. Co vám budu povídat, je to hnusnej nemocniční pokoj s bílejma stěnama. K zbláznění. To si pak člověk musí vymejšlet příběhy. Že ho třeba srazilo auto…

Ne, nedělám si srandu, přísahám. Řeknu vám, jak to bylo. Nevěřím už, že ten svět, ve kterým žiju, je skutečnej. Tak jsem si řek okej. Už se nudím, hele přechod, udělám, že mi to uklouzne. Auto, jeden krok, druhý krok, světla, brzdy, náraz…

Ale nebudu se opakovat, to bychom tu byli do nekonečna.

Já žiju ve světě, který vy nedokážete pochopit. On existuje, ale vlastně ne. Ale dává to smysl, jenom to bohužel nevidíte.

Asi je načase, abych šel s pravdou ven. Jmenuju se Beethoven. Haha, kecám. Co když zase kecám, žiju ve stejný realitě jako vy, ale VY, to nechápete.

Baví mě si s váma hrát. Doufám, že se necháváte ovládat slovy, která píšu. Hry jsou zábavný. Tak hrajte se mnou.

Do pokoje vešla sestřička. Pssst. Neprozraďte mě.

„Pane … (není jí rozumět)… to byla vážná nehoda, budeme vás muset převézt na vyšetření mozkové můry.“

Nebo možná kůry, já nevím, co kecala.

„Jistě madam, ale nezapomeňte se dobře postarat o Bohuslavu. ´Budu ti každý den psát, Bohuslavo, a posílat balenou vodu!´“

Zakřičel jsem na svou oblíbenou rostlinu. Sestřička si jen odfrkla a poručila mi, ať se posadím na invalidní vozejk.

Rozrazily se dveře! (…) Projel nějakej starej dědek na lehátku. Potom sestřička otevřela naše dveře a pomalu mě vezla do místnosti na vyšetření.

Ty jo, přestávám pochybovat, že je tenhle svět vymyšlenej. Já musím bejt skutečnej. Už nejsem jenom výplod mysli. Ne, vážně. Mám život. A začínám mít dokonce i cíl.

V místnosti seděl nějakej starej pán doktor. Prý má pár otázek. Říká se, že tě nadopujou lékama, když budeš odpovídat hodně ano na jejich otázky.

„Pan Vlastimil Procházka, 18 let, skočil pod auto, no pěkný to kokot.“

(Možná spíš řekl hukot než kokot. Už si moc nepamatuju.)

„Řeknu vám, jak nabýt zpátky svobodu.“

Naklonil se ke mně a tohle mi řekl. A pak mi pověděl, jak ji teda získat. To už ale neřeknu já vám.

Část II