I tak to mohlo být

Ani ve snu by mě nenapadlo že tam budu znova. Že uvidím znova ten dům. Byl zničený, unavený, stejně jako my všichni. Šla jsem dovnitř. Sutiny, prach a zbytky země, to vše mi prasklo pod ošoupanou podrážkou boty. Byl to zdroj klidu a života, ale válka naučila lidi kontrolovat každé zákoutí a bát se i zdí a dřeva. V ruce jsem držela zbraň s posledním plným zásobníkem. Klenba vchodových dveří neměla místa bez škrábance nebo viditelného poničení. Tři roky jsem tu nebyla a přišlo mi to tak věčné, snad jako celé století. Přesto vše jsem se modlila, ať tě tam potkám. Kdyby tam byl někdo z nepřátel, stejně by mě zabil, jelikož ten šok když oči vidí domov po tak dlouhé době, není možné zkombinovat s neustálou ostražitostí. Dům nebyl zničený, byl zdevastovaný. Ten pohled byl bolestivý. Po schodech prach, zničené židle, papíry poházené na zemi, střepy z porcelánu, sklo, obrazy..ve všem byl otisk války. Šla jsem do chodby, ke zbytku zrcadla. Viděla jsem sebe. Šrámy přes obočí a prach všude po těle. V tašce přes rameno jediných pár z války. Rozcuchané vlasy a pod klíční kostí křížek. Třas v prstech pohladil ten jediný kousek tebe co mi zbyl.

I když jsem byla doma, druhá ruka pořád svírala zbraň. Opustila jsem pohled a šla dál. Po schodech do prvního patra. V hlavě byl chaos. Smutek a křik. Ale ticho bylo hlasitější. Musela jsem odejít pro svůj neklid a nechala domov, který mi byl životem takhle zničit. Když zavřu oči..vidím tě. Běžela jsem chodbou a za mnou vlál saténový přehoz. Kdyby jen chodba mohla mluvit..kdyby jen dům mohl mluvit. Řekl si že tu budeš. Že se tady sejdeme, v den kdy válka skončí.

Ta chodba byla tichá a pustá. Už se jí nenesl smích ani saténový přehoz. Byla to muka. Práva definice války a lidské malichernosti. Jako malé dítě jsem začala utíkat pryč. Sotva jsem stíhala koordinovat nohy. Už jsem byla skoro dole, v plicích zář a na krku jsem cítila tepající kříž. Byl si mi touhou a nadějí vše přežít a teď tu nejsi. Tolik chvil kdy mě mohla kulka zabít a já unikla, vždy mě osud ušetřil a tebe? Kde ty jen jsi. Slzy padaly po tváři..a zlost na svět byla jen a jen silnější. Ta touha věřit lásce, která se nesplnila.

Šla jsem dál do dalších částí domu a přála si zmizet. Pomsta mi zakryla oči a šeptala do ucha ty nejtajnější slova. Ale pak..pouhý tón hlasu tu slepotu vyléčil. Zkrotil rozbouřený oceán pocitů. Tichou chodbou se nesl jeho hlas, říkajíc moje jméno. Tolik jsem se bála otočit a uvědomit si, že to je jen v hlavě. Nikdy jsem tolik strachu necítila. Stál jsi tam. Stejně špinavý, zraněný a políbený bojem války, která tě ušetřila

Stál si na konci chodby s živým srdcem a horkou náručí. Nejdelší pohled v životě a všechna slova byla pro tento moment zbytečná. Šel si ke mně..z pár kroků se stal běh, který vyvrcholil v tolik tužebné objetí a spojení srdcí, očí i dechu. Nikdy by si jeden druhého nevážil víc, než v tento moment. Mezi střepy porcelánu, neohrabaným chladem domu, prachem s příchutí nejhorší války a chvilkovým rozbitím srdce, které se ale vrátilo a znovu začalo tlouct ve znamení tebe, pro tebe. A i kdyby se bojovalo dál, náš boj utichl, strach se navždy ukoval do té nejhlubší propasti v duši a po celém těle se v krvi roznesl ten nejkrásnější pocit vítězství a lásky...