Město v mlze

" Hmm mm mm mm mmmmmm mmm..."
Tmavá ulička a v ní jde malé děcko. Je mu tak deset let. Hlas má bezpohlavní. Prospěvuje si beze slov napů tesknou a napůl bezstarostnou melodii. "Hmm mm mm mmm mmmmm mmm..." Klackem v ruce přejede po šprynclích železného zábradlí. Z nevelké dálky se do ticha ozve zvonivý ženský smích. Děcko zvedne hlavu.
Kde je? Kde kurva může být? Všechno ti padá, jak horečně hledáš zápisník. Tohle si musíš zapsat. Musíš. Ale kdo tě nutí?
K ženskému smíchu se přidává hrubý mužský hlas. Co říká? Děcko nastražuje uši, ale zdá se, že nerozumí více než ty.
" Copak tu děláš tak pozdě večer samo, děťátko? " Fuj, babizna.
Děcko strachy poskočí. Viděl ji někdo z vás přicházet?
"Já... já... " couvavě klopýtá a nakonec se otočí. Utíká pryč. Nastraž uši... cvak... to byly dveře od hospody.
Do toho špinavého pajzlu. Na chvilku všechen ten hlomoz pronikl ven, ale zase ustal.
Jakoby někdo vypnul zvuk.
Koho zajímá, že to malé děcko zakoplo a odřelo si kolena? Že se ta babizna vydala šouravým krokem do knajpy se zřetelným záměrem?
Příběhy ztracené v minulosti.
Chlap tahá šňůry z červené krinolíny. Je vyšívaná zlatou nití, poseta stovkami blyštivých korálek. Tak tvrdě stahující a přitom jemná na omak. Nahoře i dole je lemovaná stejně rudou krajkou. Byla drahá. Kroužky lemující šěrování jsou zlaté, aby ladily k niti. Ten poslední v levé řadě se už uvolnil a látka se začala třepit.
Kap, kap... první kapky deště se snáší z nebe a dopadají na střechy domů, kovové barely, dřevěné palety, prkna na zemi.
I bůh pláče nad tímhle prohnilým místem. Ale Ďábel tleská.
"Je libo svěcenou vodu? Mám ty nejúčinnější talismany proti uřknutí i černé magii! Nebo by pán raději zaručeně jediný dochovaný malíček Krista?"
"Táhni, podvodníku!"
Kap, kap... Kapky dopadají na černý plášť cizince. Proč se nejde schovat do hospody jako ostatní? V uličce nalevo se rvou potulné kočky o úlovek z popelnice. Prskají na sebe a ukazují drápky.
"Tady jsi, Mindo!" dítě s krvavými koleny se sehne k jedné kočce, a celé zmáčené si ji přimkne spokojeně k hrudi. " Ty jsi má jediná kamarádka. Pojď domů, čeká tam na tebe trochu mléka."
Mdlý Měsíc se na to dívá z oblohy. Mlčí, nic neříká. Jeho jasná tvář ozařuje dítěte kroky. Je plný, začne ubývat.