Vyděšená

Po zdech stéká strach, lepivě husté kapky hnědočernorudého hnisu, spojujících se plíživě v říčky, jezírka a oceány beznaděje. Jsou téměř hmatatelné, a jejich přítomnost ti způsobuje chvění i husí zježení na kůži.
Bledneš a krčíš se, celá rozechvělá, prchající před vlastním osudem… jako by to nebylo hloupé. Osud si nás stejně vždycky dožene, a my jej musíme vždy příjmout, ať je sebekrutější.
Nutím tě postavit se zpříma. Ať už máš čelit čemukoliv, bude lepší se přitom tvářit hrdě.
Lepkavost strachu o trochu polevila a hladina oceánu se mírně snížila.
Vidíš? Klidně se boj dál, nikdy jim to ale nedávej najevo. Takovou radost by jim nebylo dobré dopřávat.