Noční hon

Já a parta 5,6 lidí z nichž jsem znala Emu a Tomáše jsme šli do jedné hospody. Byla opravdu velká, všechno, včetně vybavení tam bylo dřevěné. Sedly jsme si k rohovému stolu a všichni kromě mě si dali malé skleničky s mojitem. Předpokládám,že to bylo mojito, protože v tom byli velké lístky máty, ale ty skleničky byli velké asi jako hrníčky na espresso. Já jsem si nedala nic protože jsem u sebe měla asi jen jednu korunu. Bylo mi kvůli tomu trapně,ale co se dalo dělat. Žebrat u někoho aby mi něco půjčil by bylo ještě trapnější.
Vstala jsem abych se šla podívat, jak zbytek hospody vypadá. Za rohem byl velká místnost v velkým podiem a tanečním parketem. Vlevo u zdi stál zastřešený „stánek“ spíchnutý jen ze 4 klacků a nějaké plachty, pod kterým postarší pán hrál na plechové bicí. Kdyby člověk prošel kolem toho stánku, došel by do další místnosti, kde byli stoly na sezení. Tam jsem ale už nešla,protože jsem předpokládala, že tam není nic zajímavého.
Vrátila jsem se tedy k těm lidem se kterými jsem přišla a posadila se. Seděla jsem mezi Emou a jinou blondýnkou, kterou jsem neznala, ale byla mi hrozně povědomá. Ty dvě si o něčem povídali, když v tom přišla „hostinská“. Vypadala jako ten hostinský z „Obušku z pytle ven“, akorát že to byla žena. Měla na sobě levandulové šaty a bílou zástěru, přesně takovou jakou by jste čekali, že hospodská ve středověku bude mít. Zeptala se nás jestli si dáme ještě něco. Mlčela jsem. Začala kasírovat. Evidentně toho měla na lístku víc, než za co byli ostatní ochotni zaplatit a vzhledem k tomu, že já jsem tvrdila, že jsem si nedala vůbec nic, dívala se na mě s velkým podezřením. Potom někdo vykřikl, že by si přecejen něco dal. Ale k jídlu. Hospodská na to, že v tuhle denní dobu, mu může přinést akorát bábovku. A tak také udělala. Přinesla velkou makovou bábovku a řekla ať si dáme všichni, že to je na účet podniku. Všichni si dali jen já ne. Hostinská se mě proto zeptala jestli nemám hlad. Řekla jsem, že to sice mám, ale že mák nejím a proto si nedám. Jestli jsem jí do teď přišla podezřele, tak od teď mě nesnášela. Zeptala se mě, proč ho jako nejím a ať se podívám jak se jí tahle bábovka povedla a jak si všichni pochutnávají. Upřímně pohled na rozkrojenou bábovku, jejíž těsto mělo barvu ušlechtilé modré plísně, plné černých makových zrníček mi chuť k jídlu nepřidával.
Pak nám hostinská oznámila, že už je pozdě a že bude zavírat. Některým se ještě nechtělo domů. Nevím jak se to stalo,ale najednou jsme se všichni ocitli v její ložnici. Hospodská už tam ležela v posteli v plátěné dlouhé noční košili a čepcem ze stejného materiálu pod nadýchanými peřinami. Většina lidí seděla na kraji její postele, já jsem seděla opodál na křesle v rohu.
Najednou do pokoje vstoupil neznámý, snědý hoch, který k nám nepatřil. Sedl si vedle mě a chvíli mě pozoroval. Nevěnovala jsem mu pozornost. Byl oblečený v bílých roztrhaných a zablácených kalhotách a bílem roztrhaném tričku. Kdyby nebyl tak špinavý, myslela bych si, že je gay. Najednou na mě promluvil. Vypadal sklesle, jako když ho něco trápí a tak jsem se rozhodla ho vyslechnout, zatímco ostatní hospodské předčítaly z různých knih. Bylo tam proto tolik ruchu,že jsem se nemusela bát,že nás někdo uslyší.
Dozvěděla jsem se, že hoch je hospodské syn a že je to vlkodlak. Nešokovalo mě to a ani jsem se ho nebála. Svěřil se mi s tím, že nemá moc přátel a že se často cítí osamělí. Měla jsem pro to pochopení. Málo kdo by chtěl mít za kamaráda snědého vlkodlaka. Požádal mě, jestli bych mu oholila záda. Vzhledem k jeho stavu je prý růst jeho ochlupení velice rychlý a záda jsou bohužel místo, kam si sám nedosáhne. S lítostí pro tohle nebohé stvoření jsem souhlasila. To jsem ale ještě netušila co mě čeká. Vzala jsem si tedy holicí strojek značky Gillet mach 3, který ležel na nočním stolku, tekuté mýdlo v pumpičkovém dávkovači (řekl, že pěnu na holení nemá a přecijen úplně nasucho to nejde) a začala mu holit jeho silně zarostlá záda. Všimla jsem si že v oblasti lopatek má několik bradavicovitých boláků, které vypadali opravdu odpudivě a také mnoha škrábanců, strupů a hlubokých jizev. Snažila jsem se těmto místům vyhýbat – jednak z obavy, že přejet přes ně žiletkou by mohlo bolet a také kvůli mému znechucení. Zahlédla jsem jak si rukou zajíždí do svých špinavých kalhot. Než jsem stačila jednou mrknout, kalhoty už měl stažené ke kolenům a v ruce si držel svého tvrdého čuráka, který svou barvou připomínal čerstvě dozrálý baklažán.

To už jsem vykřikla jestli se náhodou nezbláznil a že jestli okamžitě nepřestane, tak že s nějakou mojí pomocí se může nadobro rozloučit. Otočil se, podíval se na mě a s výrazem ve tváři pod kterým si lze představit jenom naprosté utrpení. Řekl mi, že si nedokážu představit tu hroznou bolest, která ho sužuje. Holení chlupů na zádech ho prý strašně vzrušuje a že to by mi byl nadosmrti zavázán, pokud bych mu doholila ty záda, zatím co on by si „ulevil“. Za normálních okolností bych mu jednu natáhla, ale ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak trpět. Řekla jsem si, že lidé mají různé zvláštní úchylky a on přecejen nebyl zas tak úplně člověk. I když v Boha nevěřím, vybavilo se mi v tu chvíli „Miluj bližního svého“ a s lítostí a trochu i strachem jsem s tím tedy souhlasila. Ovšem pod podmínkou, že půjdeme někam jinam. Přecejen, nechtěla jsem aby jeho matka a moji známí byly svědky této byzardní scény. Rychle se tedy zvedl a s kalhotami na půl žerdi mě odvedl přes velký sál do místnosti, která vypadala jako pokoj pro hosty. Byla tu jenom postel, jedno křeslo, malí stolek a lampička, která poskytovala jen chabé světlo vzhledem k absenci jakéhokoli otvoru, který by dovnitř propouštěl sluneční paprsky. Usadily jsme se na postel a já pokračovala v činnosti do které by se ani ten nejotrlejší holič nepustil.
Jeho mechanické pohyby a téměř až bolestné vzdechy mě přesvědčily o tom, že v tom asi opravdu bude něco víc než jen uspokojení vlastního chtíče. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho takhle zuřivě masturbovat. Zdálo se až, že tohle vyvrcholení je pro něj otázkou života a smrti. Konsternovaná tím, čemu jsem přihlížela, už jsem nevěnovala tak velkou pozornost žiletce sjíždějící po jeho zádech. Podle toho zběsilého tempa, které najednou nasadil a téměř smrtelného chvění, jsem poznala, že už to nebude trvat dlouho a budu vysvobozená. Nedávaje pozor jsem najednou žiletkou přejela přes jeden ze strupů, který na zádech měl. Šupinky zrohovatělé kůže a zaschlá krev se zasekly mezi břity a já byla nucena ten strup strhnout. S poslední buňkou, která se oddělila od jeho těla, nastal orgasmický výkřik plný čiré agonie. V ten okamžik, kdy se udělal, krev se začala valit z té staré rány, kterou jsem teď nechtěně otevřela. Bála jsem se abych mu něco neprovedla a prosto jsem si poposedla tak, abych na něj viděla a zeptala se ho jestli je v pořádku.
Na pohled který se mi naskytl, jsem rozhodně nebyla připravená. Jeho obličej zachvátila taková křeč, že jsem si až myslela, že tam předemnou sedí někdo úplně jiný. Z jeho stále ztopořeného údu se řinuly proudy směsi jeho spermatu a krve. Abych byla přesná, tak tam bylo daleko víc té krve. Cákalo to na všechny strany a vypadalo to, že to snad nikdy nepřestane. Celý od rudočerné krve, která se rychle srážela, začal křičet. Spíš než vyděšený křik mi to připomínalo řev nějakého démona, který tam někde uvnitř něj sídlil. Najednou krev přestala stříkat. Myslela jsem si že už je po všem. Záhy jsem ale viděla něco z čehož se mi zvedl žaludek jako ještě nikdy. Ruce znechucení a naprostého hororu mi svírali hrdlo a já se jen pomalu odsouvala dál až jsem narazila na zeď. Podíval se na mě s krvavými slzami v očích a křičel :“Co mám dělat? Pomoz mi prosím!“
Znovu, i když s odporem, jsem se na to podívala. Ještě stále svíral svoje mužství v pravé ruce, ale přesto bylo něco jinak. Krev už nestříkala na všechny strany, jen se rychle vytékala ven, jako horká, rudá láva, které ničí vše co jí přijde do cesty. Stále se klepal jako při nějakém záchvatu, tentokrát už to ale nebylo vzrušením. Nevím jak se to stalo a co tomu předcházelo. Jen vím, že to co jsem viděla bylo hrůzné. Jeho ukazováček. Něco s ním bylo v nepořádku. Hledala jsem očima zdroj toho krvácení. A pak mi to došlo. Jeho ukazováček. Byl v něm. Jako nabodnutý na kůlu. 17 centimetrů mrtvého masa napíchnutých jako na jednozubé vidličce. Z jedné strany tam vcházel, z druhé strany mu čouhal článek s bříškem a nehtem. Bylo jasné, že pokud by prst vytáhl, vykrvácí daleko rychleji. I přes to, že věděl, že za několik minut tam bude už jen nehybně ležet nehledě na to co se před tím ještě stane, nepřestával naříkat :“Prosím, pomoz mi. Nenech mě tu umřít.“.
Byla jsem příliš zbabělá, vyděšená a přimražená na to abych udělala něco smysluplného. Místo toho jsem se pomalu zády šourala ke dveřím. Těch pár vteřin než jsem se k nim dostala mi připadala jako věčnost. Konečně jsem za zády nahmatala kliku. Rychle jsem jí zmáčkla a vyběhla z pokoje a utíkala pryč. Tak rychle jak jen to šlo a tak daleko jak jen mi síly stačily. Nikdy jsem však nedoběhla dostatečně daleko na to abych za sebou stále neslyšela ten hrůzostrašný nářek tvora, kterého už budu vídat ve svých snech dokonce života.