I. Helheim

Na víčku ulpěl kus maskary a tváře se, jak kdyby se snad uměl smát,

s kapkou vody z ledové řeky rozmazal se v lán černých čar.

Prstem ho stírám, jinovatkou promrzlá a kotníky, motaje se v úponky vřesu, jako žoldáci volají po první krvi.

Kůže, ta látka laciná, trhá se na cáry a rudé kapky kreslí prvotní z map.

Tisové větvě nad hlavou roztančené v tmavohnědé nebe, pod nohama měkký mech, údolí bez konců, začátků.

A zlatý prach z jisker, pramatek hvězd, sedá si do plic a uprostřed nikdy nekončících večerů

podivně příjemně dusí pobloudilou duši.

Bronzové věže s patinou z medu, vlčími zuby samotné

Věčnosti ohryzané jak kosti umrlčí, tyčí se proti Konci.

Konci dní, dlouhých pitek i milování v seně...

Zámky posledních bran zacvakly petlice a Hel, ta ke všem spravedlivá, už natahuje ruce...