Depresion

,,Ta mašle na mé sukni byla ostrohranná, což je naprostý nesmysl, protože ani nevím, co to ostrohrannost je.”

Záblesk a vše je pryč a já se cítím tak osaměle. Je tu tma, světlo kontrasty všech barev a nicota, úplná nicota. Prodírám se slepotou, ale vše je matné a rozmazané. Červy! Cítím zápach, i když nevím jaký přesně je, ale je to tak silné. Vidím sebe? Jsem to opravdu já? Monstrum, toť jediné slovo, které mě napadá. Tečou mi černě zbarvené slzy od řasenky. Kde je mé nutkání se otřít? Tohle je má pravá tvář, tohle sem já, to je důvod, proč to všechno nechám být. Na jazyku mám podivnou pachuť, která se rozlejzá dál a dál a teď už je téměř všechno černé, má mysl, má slova, mé city. Najednou je ze mě cíl. Lovci. Chtějí mě zabít a já utíkám, daleko, hluboko. Všechno se posralo docela podivným způsobem.
Temnota mě pohlcuje. Slyším tep svého srdce, krví mi protéká chladný, nemilosrdný žal. Strastiplné emoce mnou probíjejí, jako elektrické šoky.
Smutek mi tiše zpívá ukolébavky na dobrou noc a zanícení mnou rdousí.
Vzpomínám si, jak jsme kdysi hrávali radostné hry plné smíchu. Nebe, peklo, ráj nyní zaměňuji za smrt, peklo, očistec. Cukr, káva, limonáda jsou teď sůl, jed a slzy. Co bude teď? Konec? Smrt? Vysvobození? Nebo další unavující cesta do nitra pekla?
Hluk. Slyším řinčení skleniček. Prásk! Konec jejich křehkého života. Vidím
krev. Stéká mi po vybledlém chodidle a zbarvuje světlou podlahu do rudé červeně. Cítím, jak mnou protéká čistota. Čistota těch křehkých sklenek, které jsou mnohem silnější, než má temnota. Bojuji. Má krev se mění ve rtuťovou hmotu. Pomalu a jistě mě zabíjí. Vidím černý dým a cítím pach smrti. To vše, znamená jen jediné. Peklo.
Najednou zjišťuji, že možná temnota není to, co opravdu chci. Že možná k
mému srdci nepatří. A co teda patří? Co tedy doopravdy chci? Jiskra naděje se ukáže dost blízko. Všechno mě pálí.

A ta mašle. To jediné, co svět neviděl. Přicházím. Rozvazuji. Osvobozuji. Možná nemám na vybranou, možná to doopravdy chci. Odcházím a děkuji.