KDO NEMILUJE, NEVĚŘÍ

„Kdo nemiluje, nevěří,“ řekl jí a sladce se usmál.

Vydala tichý vzlyk: „Miluji tě!“ Hodiny na věži odbily celou. Vzduch voněl jarem a láskou. Odrazila se vší silou a naběhla na střenku nože v jeho rukách. Venku se klokotavě rozezpíval slavík.

Zalila ho vlna radosti a zadostiučinění. Slunce se prodíralo hustými řadami sklopených žaluzií a žadonilo o pozornost. Stejně ho nemilovala, děvka! Pohrdlivě se usmál a uštědřil jí kopanec. Zkrvavenou čepel rozvážně otřel do starého koberce a vesele si hvízdaje vykročil do jasného, sluncem zalitého dne. Život je krásný. Kdo nemiluje, nevěří.