Tma

Bál jsem se tmy. Velmi jsem se jí bál.

Stranil jsem se tmavých míst jak jen to bylo možné a držel jsem v opovržení ty, kdo tak nečinili. Tma znamenala něco neznámého a zlého. Něco, co se nedalo ovládat. Tmu jsem však zároveň i obdivoval pro stejné skutečnosti, proč jsem se jí děsil. Byla tajemná, mocná a oproti světlu nebyla ničím omezená. Všude, kde nebylo světlo byla tma. Když jsem tmu poznal a zjistil, že na ní není nic děsivého ani tajemného, oddechl jsem si a cítil jsem se sice trochu zklamaně, avšak svým pánem.

Potom jsem si tmu osvojil. Zpřátelil jsem se s ní. Imponovalo mi, že je tajemná a skrývá to, co je ošklivé stejně jako to, co je pěkné.

Nic nenamlouvala, všechny dívky byly krásné a všechny skutky soukromé. Odhalovala skutečnou podstatu věcí. Poznal jsem, že jako jsem ovládl svůj strach, mohu ovládnout a využít i temnotu. Stačí dívat se na svět ze stínu a uvidíte i za vnější fasádu, za klam, do stínu a na ty, kteří tam jsou. Uvidíte do zadních uliček a vchodů. A sami nebudete viděni.

Tma mne uchvacovala stále víc. Zamiloval jsem si ji. Mé oči si přivykly a stranil jsem se světla.

Světlo zkreslovalo a ukazovalo nepravou, falešnou tvář. Dělilo svět na zář a stín a pokrytecky se stavělo na stranu pravé skutečnosti. Tma mi však dávala prostor najít svoji pravou podstatu, poprvé jsem se nacházel bez vnějšího pohledu a toho, co na mě nalepil svět, aby mu nevadilo jak vypadá mé skutečné já na světle. Objevoval jsem stále více kdo jsem a kdo bych mohl být. Mluvil jsem s jinými lidmi ve tmě a viděl jsem, že jsou také takoví. Každý jiný, ale všichni přirození a opravdoví. Viděli jsme věci a lidi takové jací skutečně jsou. Když jsme však pohlédli do světla, viděli jsme jen křehké fasády nasvětlené na růžovo, které musí nutně ve stínu zmizet.

Tma je hebkým domovem, místem, které osvobozuje, dává volnost mysli, která se může rozletět kamkoli, přilnout k okolí a rozprostřít se v jednotě se světem. Tma nevězní jako to dělá světlo. Nezamyká duši v chudém těle bez volnosti s jasnými hranicemi, se zámkem vlastní skutečnosti. Nestrhává šaty, nenechává člověka nahého stát na světle nemohoucího odejít, být čímkoli, spočinout, splynout sám se sebou. Záře rozděluje, vrhá ostří mezi každý objekt a každou skutečnost, bodá do očí a seká svět na malé kousky, odřezává vzduch od vody, zemi od rostlin, odsekává a rozděluje paže od těla, krev a kosti a kůži, všechno zvlášť, rozdělí všechno, nenechá nic pohromadě. Tma a stín spojují skutečnosti dohromady. Stírá rozdíly, naplňuje, dává vše do souvislostí a vše mateřsky objímá, řád i chaos, vše je propojeno. Tma spojuje strom kořeny s půdou, naplňuje plíce vzduchem a nocí, tvoří vodu součástí země a vzduchu a člověka součástí světa a vesmíru a všeho co je.

Ze tmy už nevycházím. Ze stínu je každé světlo příliš jasné. Příliš daleko. Světlo mi zraňuje oči. Ničí mě. Přitahuje mě jako přitahuje propast nebo nabitá zbraň. Ale je smrtelně nebezpečné. Já jsem temnota.

Ze tmy se dívám a do tmy se vracím. Je skutečná. Světlo je klam, který má oklamat ty, kdož ho tvoří. Je nebezpečné. Vím o těch, kdo v něm žijí své vymyšlené a přibarvené životy a nechtějí vědět. Mohli by odejít, ale oni nikdy nebudou chtít. Temnota je skutečnost. Nic nepřidává, nic nezamlčuje. Jen zde je opravdový život. Světlo je mor, ničí a vycucává člověčí duši a ničí skutečnost. Nenávidím je. Tu mašinerii na zakrytí pravdy, na rozdělení světa, na předělávání lidí, nenávidím. Tma je všude kolem. Jsem v ní doma. Jsem temnota. Bojím se však, že zde někde zahlédnu kousek světla, děsí mě křehkost tmy. Tma je život. Tma je všude kolem. Temná a hustá, opravdová, já to jsem, já a může mne zničit paprsek světla a zabít mne skutečného a nahradit loutkou, to radši se zabít, nebýt a spočinout v temnotě…