Zdání a přestup

 Nad sálem se vznášela světla...

Vyvolávali tvoje jméno

vedle tebe stáli šampioni

milovali tu stejnou věc

milovali ji stejným způsobem

vlnili slovem a bavili publikum

sebou samými tím svým způsobem

a ty zase svým

a proto se vše rovnalo všemu

a lidé byli štastnější

a upadali do rozpaků

takový normální lidé tohoto staletí

ze smetiště dějin háčky 

jako by podél obláčků chytali ráčky

a kolem se proháněli gigantické mačky

a přece z úst vteřiny

kanulo něco důvtipného 

jako osouladněná moc

která nezná konce 

a přesto je náhodná

jako vůle v tanci epoch

nebo malá dívka na zápraží

ctnostné nevinnosti

a vlahé a přímočaré

netečnosti jež je milá

a přesto nevkusným vkusem

se zavdává za propast

prospanou past těch chvil

kdy jsi mohla něco stvořit

a ne se jen nečasu kořit

ale hořet pro vítězství

obojetné momentální krize

tvých skutečných zápachů

tvořících vše kolem mikrofonu

a očí publika když se nikdo nedívá

a ty vyprávíš příběh jen tak éteru

zavřené oči a Héra okrádá dceru

přímo do éteru hrají si kupky postav

krásných a ještě krásnějších pohádkových postav

jsoucích po nemilosrdném zápraží 

těch kdo je stvořili

se střední taktovkou melodramatu

hercové operet jež sní

o pryskyřici své slávy

a jiní a ostatně všichni ti jiní

poslední druhové zašlé přítomnosti

kam schází a volají po zašlém budoucím

jako by siluleta kterou smím mít

byla jen nora z které smíš stvořit to co

je tebou a koho nohy na konci smrtelného zebou

Tebe nebo mě ?