Smutné ale těžké

Připadám si jak ve zpomaleném filmu, kdy na všechno koukám z dálky a život mne míjí … najednou už není nic takové, jaké bývalo. Dříve jsme spolu probírali téměř všechno, záleželo mu na mém názoru, trávili jsme spolu každou volnou chvilku a všechno bylo krásné … a najednou vidím, že nic není jako dřív.
Všímám si odloučení … trochu to bolí a trochu mrzí … jen najednou cítím hrozné prázdno sama v sobě … po jeho přítomnosti, smíchu, všem co jsme podnikali … spolu. Neviděla jsem ani jeho promoci, nebyla jsem u toho, kdy se rozhodoval o práci, neviděla jsem, jak si vybírá své první brýle … najednou si přijdu jako „nic“ v jeho životě … ale on byl v mém životě „všechno“ - jako vzduch, který dýchám a bez kterého nemůžu žít – jako hřejivé slunce, které mi dává důvod ráno vstát a užít si krásný den s úsměvem – jako něžné pohlazení, které dá milý své dívce s upřímnou dávkou lásky.
To prázdno po něm asi nikdy nic nezaplní, zůstane tu pořád jako hřejivý stín minulosti s bolestným nádechem …