Tvůrčí

Čtu Rusa a piju moc horký čaj, čekání mě nikdy moc nešlo, vypadám nepatřičně. Čtrnáct dní je dost dlouhá doba, uklidnila jsem se, byla jsem rozhozená, už ne. Čekám na Justýnu, má jít o tvůrčí psaní. Aspoň si poslechnu jiný lidi, jak píšou, a splním, co jsem slíbila. (Já učím tvůrčí psaní. Přijďte!)

Zvedám oči, vypadá líp než minule, nebo možná stejně, nevím. Tenkrát jsem v sobě měla litr vína a s Naty jsme se shodly na tom, že je fakt dobrej, že stojí za to. Za co? Viděl mě, byl dost překvapenej, za obličejem mu byly vidět myšlenky. Co tu asi chci, pak si vzpomněl na pozvání, pusa na tvář a známé strniště na tváři. (Holky schovejte tady to víno, dáme si ho nakonec spolu!)

Oblouk ruky, která si kreslí, stříbrné nitky ve vlasech, zatraceně něžně zvukomalebný hlas a pohled kluka. Fakt by to takhle být nemělo, vůbec ne, nejsem hloupá, aspoň ne takhle. (Já jsem nikdy nelíbal o dvacet let mladší holku.)

Fakt bych se měla probrat, neměla bych být z jednoho setkání navíc se společností dalších mladých holek tak strašně hotová. Neměla bych brečet na autobusový zastávce, a už vůbec bych o tom neměla chtít psát. (Jakej ty jsi ročník? Víš co já jsem dělal ve dva a devadesátým?)
Povídka první, pěkná. Nic noblesního, metafory okouzlující, absurdita prázdných hovorů. (Jak řekla Sára..)

Povídka druhá chce. Já třeba nechci, nechci se tam každou chvíli dívat a nechci na pohledy narážet. Nemůžu to dělat, je to hloupost, naivně pitomá blbost. (Vidíš? Kompliment!)

Povídka třetí, rozkošná, ne moc dobrá, ale milá. (Je mu 13… Je mi 38!)
Povídka čtvrtá je labuťová, slouhý krk, labuťátka a kocovina. Kocovina byla děsná, to rozhodně, morální i opravdově fyzická. Hlava, žaludek, srdce i mozek řvaly. (Dělám to jen proto, že jsem opilej.)

Povídka pátá opěvovala skořicový cigarety, krásně voní. Slečna nekouří, jako já. Rande na hřbitově připomíná Klárku a její rande s Hrobníkem, co není hrobník a dluží jí tři vína. Vína se tehdy vypilo osmdesát litrů z toho já určitě dva. Byla jsem opilá. (Šíma je mladší než já, jakejpak pán. … Tykej mi!)

Povídka šestá a sedmá. Jeleni a alkohol. Les dohořívá, jako tvoje cigareta, tam stálo a mě to chytlo u srdce. Taky stádia alkoholismu, jsem na prvním. (Holky, dáte si víno? Dejte si víno! Ahoj, my jsme se nepředstavili, přišla jsi asi později. Jsem Tom.)

Povídka osmá mě přenesla do klubu, opilou zase jiným litrem vína, ještě předtím než jsem jela tím autem. Asi dva dny předem, pak se to všechno nějak proměnilo, nějak mi určitý věci nepřipadaj nemožný a víc si nadávám. Ale víno piju pořád. (Co si dáš?)

Zakončení, rozdání úkolů. Jak mi je? Tak nějak fajn, slyším, že mě poslouchá, nedýchám, jde to těžko. Snažím se nekoukat, snad to přejde. (Já už tě líbat nebudu.)

Autobusová zastávka a lži ohledně mě i nás Justýně, která si to nezaslouží, jenomže jsem to slíbila.(Ty to řekneš holkám.)
Nejsem hloupá, vůbec ne, říkala jsem mu to tenkrát s říkám to i sobě teď. Jenom některý věci neovládám, i v tom pitomým divadle mám hrát zamilovanost. Profesorka tehdy říkala, že mi ta role hloupý holčičky jde. (Nejhorší holky jsou chytrý a ještě k tomu hezký, vážně mě přitahuješ.)
Jedu domů. Tenkrát mě vzal taxíkem. Bylo to milý. Líbat mě chtěl už před tou hospodou, tehdy mi to nepřišlo, ale teď je mi jasný, že jsem tou pusou jenom zvýšila svoji cenu. Že jsem na poprvé ucukla, aniž bych to měla v úmyslu. (Sáro, jdeš?)

Říkal, že už mě líbat nebude a já se smála a říkala tak fajn a pak se ptala, jak se jmenuje, Bylo to hloupý, ale asi jsem vypadala roztomilá. A líbat mě samozřejmě nepřestal, bylo to sakra dobrý, na tváři mě škrábalo strniště. Asi by se oholil, kdyby věděl, že se bude líbat s mlaďounkou holkou. (Je rozkošná.)