padá

Padaji kapky deste,to jsou slzy me duše...kolík jich musí jeste z nebe spadnout nez city ochladnou.. Kolik jich musí jeste byt aby ten plamen tu už nemusel byt...hori duše má a ten oheň neuhasina..proc nemuze duše má v klidu spat..saha na srdce me,trhá ho do propasti bezedne,nepomuzou ani strazni andele,jen pomoc na melcine zustala stat,mlčky se jen pozerá,jak topí se duše má v bezednych hlubinach,návratu neni zpet už tam slunecni trpit není ani vid,jen tma a chlad doprovazi cestu ke dnu v propasti bezedne neni jiz nadeje. Ticho a klid lina cestu jistou do temnoty konce koncu... Jen pár stop,pár myslenek,pár slov zustalo v dali v tech co potkali nás,nás srdce a duši v rozkvetu,kdy byli plné radosti a lásky v nás..v zapomeni utichne náš plač.. V zapomeni skončí náš hlas,hlas stesti,radosti,milovaní a lásky,už jen poslední touhy,praní, nárek a plač do tmy,do nekonečné propasti naposledy proniknout nechá..ráno slunce slunce vyjde znova a zas,ale jiz bez nás...jen zachrana na melcine uviznuta už v beznadeji hledi v sire dali s touhou zshlednout tu duši a srdce me.... Kormidelník spatny smer dal,ted už jen vzpominek se nevi doprosit aby vedel vratit ten čas... Srdce a duše leží na dne..neplacou,nekričí,touhy a praní nemaji,jen jak sochy z kusu kamene leží dole tam kde je jen chlad a tma.. Nikdo nedosahne na to misto kde oni leží.. Zachranci lano spousti,ale nikdo se ho nechyta,ackoli dlouhe je dost,nikdo jiz neni tam co by se ho chytal... Čas je pritel tvuj,ten je čarodej ,ten zapomeni kouzlo dáva,myslenkam lehkost dáva. Jako vitr listi odvane,on tu bolest smaze..to dobré,lásku,radost,chut,stesti,to krásne v nás zustane aspoň v myslenkach v tech co verili v nás,co uprime v srdci meli nás... Ten kdo to srdce a duši vytrhnul z nás,do zlaté klece vpustil si je hrat, dal jim pocit stesti a lásky veľké jak svet sám,v nejvetsi blaženosti do propasti bezedne hodil nás.