Že by další sen o neznámém?

Že by další sen o neznámém?

Klepu se zimou, chladem. Bojím se usnout, odejít někam kde je on. Kde je ho víc než tady. Tam někde v dálce, kde je jenom můj. Kde nechám vyhrát lásku a plně se mu oddám. Všechno je to dokonalé, ale má to jednu chybu.

Každé ráno mi do obličeje vrazí realita. Ležím v posteli a mám skoro strach usnout. Co když můj neznámý nikde nebude? Budu ho hledat po zpustošených polích a z celých svých plic volat jeho jméno, které je mi stejně neznáme, jako on. Unavenost je silnější, než můj pocit strachu a já znovu upadám do toho světa. Ocitám se na pláži. Mořská pěna vykresluje moje myšlenky a chystá se čarovat i dál. Po dlouhé době zvednu svoje koutky do úsměvu i když můj neznámý nikde není. Jsem oblečená do sněhově bílých dlouhých šatů. Nohy mám bosé a moje blonďaté vlasy, jako obvykle tančí v mořském vánku. Modro-šedivé oči sledují hladinu oceánu. Modrý, neklidný oceán rozbíjí své překrásné vlny o ostré hrany útesu. Vidím v tom své srdce. Neklidné, rozbouřené a častokrát zničené. Neznámý je nikde. Nepřišel. Voda je na tolik lákavá, že nemůžu odolat. Nejistě se rozejdu směrem k tomu dějišti vody. Cítím mírný chlad u nohou, rozbíhám se a utíkám vstříc vlnám. Když mám vodu po pas padám celá pod hladinu. Tolik úlevy a vysvobození, volná a svobodná, jako znovuzrozená. Začínám cítit nedostatek vzduchu, tak instinktivně vypluji na hladinu. První nádech je tak nepopsatelný, směju se a dýchám. V euforii radosti a štěstí si nevšimnu ostré vlny za mnou. Nestihne ve mě propuknout ani panika.

Vlna byla rychlejší, ponořila moje tělo zpátky do hlubin oceánu. Chtěla jsem vyplavat zpátky, ale všechno se opakovalo. Co bude dál? Musím se nadechnout a nemůžu. Ze všechno záložních sil se snažím své vylekané tělo naposledy dostat na vzduch. Už se blížím, už jen pár centimetrů, na zlomek vteřiny ucítím vzduch, jenže přichází další vlna. Upadám do dálek vody a přestávám vnímat svět kolem sebe. Šaty se vlní v proudu vody, vlasy vlastně taktéž. Tohle má být můj konec? Navždy pohřbená v duši Tichého oceánu. Nemůžu nic dělat tělo pomalinku navěky usíná. Poslední co cítím je prudký stisk na mé ruce a hrudi. Po nějaké době se začínám probouzet. Neumřela jsem? Co se stalo? Otevírám oči, všechno je rozoostřené a rozmazané. Přesto asi tuším kdo je můj zachránce. Na něčem ležím..je to kabát, který velice dobře znám. Vidím jeho oči, temné šedivé oči, vlasy černé jako uhel a úsměv, který by mu mohl závidět sám ďábel. Je vidět, i přes kamenný a nepřístupný výraz, úleva, že žiju.

Poprvé v životě vidím lehký úsměv na jeho tváři. Natahuje ruku a usazuje mě. Hlavou třeští štiplavá bolest, zničeho nic si mě natiskne na sebe. Opírám se o jeho černou košili, dýchám tu vůni. Po chvilce se znovu odtáhne, trošku se zašklebím, ale radši nic neříkám. „Krásko..?" On promluvil? Hned se na něj otočím, ale nalézám znovu kamenný vyraz, jako kdyby to neřekl. Z ničeho nic natiske své rty na mé. Líbá mé nafialovělé rty zimou. Nepřestává a drží mě, jako něžnou zničenou vílu. Škubnutí těla mě vrátí do reality. Chce se mi plakat, jak mohl ten sen asi jen dopadnout. Podívám se na mobil ukazuje 3:26. Otočím se a chci spát dál. Ucítím něco v ruce, otevřu dlaň. Malá matná mušlička leží v mé ruce. Jak se tam asi vzala? Rozsvítím světlo, moje oči se automaticky přivírají. Zadívám se pořádně. Na tom malém mořském zázraku je vyryté černé N. Poleje mnou chlad, na prázdno polknu. Teď se bojím usnout ještě dvakrát víc..