Znecitlivělá

 

Tvého mezigalakticke slovo nalezlo příjmač mého srdce.

 

Však svírá jej blána strachu. Bolest, ta fyzická bolest, zrcadlí vyschlou nicotu znecitlivění, srdce sevřené, neprostupné, nic nemůže dovnitř, ani ven.

 

Dusím se okolnostmi, jež mě posouvají kupředu. Vyšlapaná cesta necitu, nebyla správná. Bolest psychycká prostoupila napovrch hebkého sametu a proměnila formu svou ve fyzickou. Vyčerpávající strast. Vzala mi to nejcenější, Pohyb. Pohon rovnováhy. 

 

Proto ladím zpětný chod. Jdu přímo do jádra své duše. Zasadit semínko pochopení,  volnosti a rozkoše. Zasloužím si být milována, zasloužím si svobodu, jsem dítě šílenství jež nebere si servítky.

 

Čas vyčistí rány, sama sobě vytvořené. Potlačené emoce, city a potřeby základní. To se nevyplácí. Tehdy jsem neviděla škálu možností, zaslepená.

 

Dech se klidní, spomaluje. Tenká hranice mezi tlukotem a hybernací. Poslední výdech... 

 

Hluboký všeobjímající,  touhou po lásce vzrostlý, strom nádechu. 

 

Cítím čistotu duše. Cítím kapky po líci téct. Ta rozkoš extáze všeproudícího uvolnění v celém bytí přítomností v univerzu krasu.

 

Srdce za bránou skrývá rudé růže s trnovým. Však lehký úkol pro vás milý Princi, k Princezničce k výšinám vystoupat. (Nic vás nezastaví.)

 

-------

 

Blahodárná žehnající pravice. Vděčím za každičký kámen úrazu,  za každičkou propast, měnící se v let ku Slunci. 

 

Sluneční paprsčí pohltí. 

Vzdálenou Zlatonku se zlomeným křídlem.

 

-----

 

 

-----