Elišce

Kdyby přede mě postavili tisíc dívek, jsem si zcela jistá, že žádná nebude jako ty. Jedna by byla jako druhá, druhá jako třetí a třetí jako první, ale žádná jako ty. Víš, jak to vím? Všimla jsem si tě. Moje oči se k tobě vrátily a už nikdy nebyly schopny odejít. S většinou mých obětí mám chuť vyletět do nebes a užít si každý vzdech, každý polibek, jako by měl být poslední, ale tebe se bojím jen dotknout. To snad ze strachu, že se mi rozpustíš, že mi zmizíš. Chtěla bych, abys mi ležela v klíně. Hladila bych tě po vlasech a šeptala ti, jak moc křehká jsi. Ach ty moje vílo. Ty moje prokletí, kterého se bojím jen dotknout. Jsi jako sýkorka. Sýkorka, které chci dát všechnu svou lásku pro její něžnost. Jsi jako sýkorka, kterou chci pevně svírat v dlaních a chránit ji před nebezpečím světa. Jsi jako drobné ptáče, které chci tolik obejmout, ale nejde to.
Připomínáš mi obraz rajské zahrady na nejjemnějším japonském hedvábí. Tak čistá, něžná. Vím, že když bych se tě dotkla, všechnu tu čistotu zničím, svýma ohavnýma rukama špinavýma od prostopášnosti, která ničí všechno. Umazala bych tě a to já nechci. Zůstaň čistá sýkorko moje. Leť! Tak sakra leť nebo tě polapím a zničím tak neopakovatelnou čistotu japonského hedvábí. A to všechno ze strachu.