Tramvaj

Byl to hezký den, jeden z těch posledních hezkých podzimních dní, kdy je slunce už unavené, ale hřeje měkce, něžně se dotýká tváří a zahřívá zkřehlé ruce. Chytil jsem dřívější tramvaj, mám na to štěstí, vždy, i když jdu na čas, záhadně se objeví tramvaj, která jede mimo jízdní řád. Vystoupil jsem v Karlíně, přímo u kostela, a nadechl se vzduchu, který už trochu zimou štípal v nose.

Všiml jsem si jí hned, i když tahle karlínská ulice je dlouhá, všiml jsem si jí hned, jejích laních nohou, kterými překračovala tramvajové koleje, tak lehce jakoby se vznášela a přitom krok měla pevný, jako voják. Byla chodící paradox - její drsná něha, její něžná drsnost.

Přibližovala se ke mě ale neviděla mě, vím, že nenosí brýle protože je nesnáší a tak lidi na ulici nepoznává. Přehlíží svět jehož je součástí a potom přetrvává v neustálém překvapení z reality, když přijde blíž.

Rozhlížela se po ulici, možná mě hledala, možná za to mohla její soustředěná roztěkanost.

Za nedlouho jsem ji byl v dostatečné blízkosti, aby mne rozpoznala. Obličej se jí rozzářil, ale já si poprvé všimnul hluboké vrásky mezi obočím...Byla tam vždycky? Nebo jsem se vždy jen utápěl v jejích očích, které na slunci měly barvu jantaru?

Co tu vrásku způsobilo? Kdo ji vyhladí?

Jak se ke mě blížila, napřahovala ruce, jakoby chtěla co nejrychleji zmenšit naši vzdálenost nebo překonat tu trapnou chvíli. Nesnáší trapné chvíle.

Objal jsem ji, je vysoká, drobná, pevná ale křehká, cítil jsem její žebra, těsnost jejího obejmutí, které trvalo tak trýznivě krátce, chtěl jsem ji k sobě přivinout navždy a už ji nikdy nepustit.

Otočila se a beze slova položila ruku na kliku naší kavárny, v rukavici vypadaly její prsty dlouze, ale já věděl, že hladká teletina jen skrývá drobnou ruku a že její prsty jsou krátké, má hladké dlaně zevnitř a na hřbetech ruky má žíly barvy soumraku, stříhá si nehty na krátko a má je vždy dokonale růžové s jemným obloučkem bílé, jen její levý palec má vždy na levé straně záděru, kterou si v nervozitě okusuje.

Lehce se pootočila a zahákla pohled svých očí do mých s nehraným uvědoměním, jakoby si zapomněla, že tam jsem, že jsem tam kdy vůbec byl, jakoby zapomněla na svět kolem sebe a zase si vrátila zpět odněkud, kam nikdo z náš obyčejných smrtelníků nemá přístup.

Vešla dovnitř. Zamířila ke stolku, posadila se. Objednal jsem kávu - pro ní černou, silnou, pro sebe čaj, který jsem doufal že zklidní mé nitro.

Mlčela. Odpolední slunce se jí opíralo do vlasů - měla baret, posunutý na stranu, ze kterého jí splývaly na ramena vlny, a paprsky odhalovaly jejich barvy - měděná, čokoládová, karamelová - měnily se a měkké světlo jí mělo odkrývat nedokonalosti, ale odkrývalo jen její dokonalost.

Mohl bych ji pozorovat navždy. Její rysy, které byly krásné jen spolu, každý zvlášť na jiné ženě by vypadaly tvrdě - vysoké čelo, ostrý nos, úzké rty - tvořily kompozici, která možná nebyla krásná, ale vzbuzovala emoce. Mé chvějící se tělo bylo jasným důkazem.

Zvedla šálek kávy k ústům a přivoněla si - to dělala vždy - a kámen na jejím levém prsteníčku se zaleskl. Zachytila můj pohled a povzdechla si. Tentokrát má tramvaj přijela pozdě.