Sen

Je zvláštní moct psát, ale nemoct mluvit. Nikdy jsem nebyl němý, ale mnohokrát jsem nechtěl mluvit. Teď, když mluvit nemůžu, chybí mi to. Ale jen proto, že když nemůžu promluvit na tebe, už nejspíš nikdy neuslyším tvůj hlas.

Tolik mi chybí…

Neslýchal jsem ho moc často, ale vždy mi přinesl útěchu. Vlastně ani nevím proč, ale slyšet tvůj hlas bylo jako probuzení, jako když jsi uprostřed noci, v neznámu a temnotě a někdo přijde a zapálí svíčku. Nejen že tma trochu ustoupí, ale nejsi na ní sama.
Často se mi o tom zdá. O tom že jsem sám venku v noci a ve tmě. Je klid, ticho, vítr nefouká, ale ani měsíc a hvězdy nejsou vidět. Sedím u silnice a nevím kudy dál jít. Nevím na kterou stranu, vím kde jsem, ale nevím kam dál pokračovat. A v tom se tam objevíš… Skloníš se ke mně a zapálíš svíčku. Promluvíš a… Nedokážu ten pocit popsat… Nenavedeš mě na cestu, neukážeš směr, ale jsi tam se mnou. Díváš se mi do očí a já cítím že mě chápeš. Víš že jen potřebuju čas abych se zvednul a vykročil. Někam… Kamkoliv… Skláníš se nade mnou a chytáš mě za ruku. Pomalu a potichu ke mně přisedáš, díváš se mi do očí, držíš mě za ruku a chápeš mě. Trpělivě čekáš a víš že tě tam teď potřebuji. Dívám se do Tvých očí a ten klid a pochopení, které v nich vidím, mi dává pocit, že je všechno na chvilku pryč. Že všechno zmizelo a že nejsem ztracený. Že jsem tam kde mám být, protože jsi tam se mnou. Je to to jediné, na čem záleží. Jsi se mnou…

Ale nejsem šťastný, bojím se. Bojím se toho, že ta svíce dohoří a tma nám nedovolí hledět si do očí.
Budu cítit tvou dlaň plnou srozumění a podpory, ale neuvidím lásku ve tvých očích. Uslyším tvůj hlas, ale neuvidím tvé rty. Ty rty… Ty které bych tak moc chtěl líbat, ale nemohu... Jsi přímo přede mnou a já tě nemohu obejmout… Jako kdyby mezi námi byla bariéra. Ale držíme se za ruce, tak proč to nejde? Proč nemohu? Proč tě nemohu obejmout a políbit?
Asi proto že já jsem ztracený. Nevím kudy dál, ani kam, ale Ty ztracená nejsi, Ty jsi ta, která mě našla.
Seděl jsem v temnotě a Ty jsi mi přišla zapálit svíčku, sedíš tu a čekáš, trpělivě čekáš až se zvednu a vykročím. Prostě někam… Jen čekáš až to půjde, ale co potom? Co až budu smět vykročit? Budeš mě dál držet za ruku a půjdeš se mnou? Nebo mě necháš jít samotného a přijdeš zase jen až budu ztracený? A co když už nevykročím? Budeš tady se mnou navždy? V temnotě uprostřed ničeho čekat na to, co nikdy se nestane?
Proč tu vlastně jsi? Proč dnes a proč tady?
Proč mrháš svým časem pro někoho, kdo je ztracený? A jak jsi mě tu vůbec našla? A vlastně, proč jsem tu já?

Ten sen je nádherný, ale zdává se mi i druhý. Podobný, jen v něm nejsi... Sedím sám ve tmě u silnice a nevím kudy dál. Vím kde jsem a vím kam ta silnice vede, ale nevím na kterou stranu se vydat.
Mlčky sedím, zírám na asfalt a jsem zavrtaný do tmy, jako kdybych ležel v peřinách. Tma mě halí, na nic nemyslím, jen na to, jestli ještě někdy najdu cestu k tobě. Nevstanu a nevydám se doprava nebo doleva, protože nevím, kterým směrem tě mám hledat. Tak sedím a čekám až přijde konec.

Sedím a čekám až umřu. Vím že tma mě neopustí a že svítání nepřijde několik dalších let.
Až mě najdou, bude dávno po všem a nikdy se nedovíš, že jsem tam roky čekal jen na tebe. Že jsem se nezvedl, protože jsem nevěděl, jestli směr kterým vykročím, nebude směr od tebe.
Šel bych, kdybych mohl, ať už by to bylo kamkoliv, ale ten strach z toho, že se ti vzdaluji, mi nedovolil se zvednout, natož pak udělat krok.


Nezbývalo mi než sedět a čekat, jestli tvé kroky nepovedou kolem. A pokud by vedly, jestli si mě všimneš… Jestli mě uvidíš v té tmě a daruješ mi svůj úsměv, dotek a světlo své svíce.
Jestli mi dovolíš pár chvil, nebo alespoň jednu a nebo jestli mě necháš sedět dál. Dál hledat cestu k tobě a dál doufat v to, co se možná nikdy nestane.

Nejspíš mě po těch letech máš za špatného člověka.
Ne že bych se tomu divil, ale nejsem jím. A možná mi nikdy nedáš příležitost k tomu, abych ti ukázal jaký jsem skutečně, ale za to vše si můžu sám. Nelituji se, nemrzí mě to, prostě to tak mělo být. Ale mrzí mě, že se nestane co by mohlo. Mrzí mě že nepřijde zítřek, který by mohl přijít.
Že se včerejšek stát musel a zítřek se kvůli tomu nemůže stát.

Mrzí mě, že jsem tím kým jsem. Neznámý autor, který napsal hromadu toho, co si nikdo nikdy nepřečte. Nevýrazný chlap, který neudělá díru do světa a svět na něj vlastně zapomněl, i když je ještě na živu. Nelituji svých rozhodnutí ani sebe, protože když někoho lituješ, tak si ho nevážíš.
Jen mě mrzí že jsem ten celý velký život nechal ležet ladem. Mohl jsem dělat velké věci a dělal jsem je... Jen ve špatném měřítku.
Nikdo si mě nebude pamatovat a nic po mě nezbylo… I když jsem někdy dělal víc než ostatní, víc než jsem směl, víc než jsem mohl. Nezbude nic.

Proto sedím sám, v temnotě, u silnice a nevím kudy se vydat. Je totiž úplně jedno kudy půjdu. Tebe už nepotkám a svět už na mě zapomněl. Proč bych tedy měl někam jít… Na ničem už nezáleží…
A víš proč? Jsi celý můj svět, jsi jediný důvod k tomu abych vstal. Jediný můj sen a jediná moje světlá stránka.
Jsi jediná která mi vykouzlí úsměv na tváři v jakékoliv chvíli. Jediná kterou jsem kdy byl schopný milovat a jediná, pro kterou jsem žil. A žil jsem pro tebe rád.

Má nejmilejší, krásná a jedinečná Princezno. Jenže ty jsi jen sen…