Včelí bodnutí

Seděl pod starou rozložitou jabloní, která rostla na jejich nevelké zahradě a listoval ve starých skriptech a knihách. Seděl tak, aby mu stará jabloň stínila a on se nespálil od sluníčka, zároveň ale potřeboval vidět do listů, takže neustále poposedával, aby našel mezi větvemi ostrůvek zlatavého světla. Kromě čtení a poposedávání se také neustále ošíval, mouchy a včely jsou totiž havěť protivná a věčně ruší člověka od naprostého soustředění. Když to vypadalo, že už svou snahu porozumět textu vzdá, zrovna se protahoval a mohutně zíval, ucítil na zádech nepříjemné bodnutí.
Měl ten zvláštní pocit, který lidé mívají, když se děje něco, co už někdy zažili nebo se jim o tom někdy zdálo - ano řeč je o „de ja vu“. Toto prazvláštní šimrání v břiše a podivná svíravá tíha na hrudi způsobila, že na dobrých deset minut zůstal nehybně zírat na stěnu jejich honosné vily. A pak si vzpomněl.
Najednou mu to všechno přišlo jako včera, i když se to stalo již dlouhou řadu let zpátky. Seděl také pod touto jabloní, jen její kmen nenesl tolik vrásek a stín se nerozpínal tak daleko. Po tvářích mu tekly tenkrát slzy, když ho štípla ta včela, ale snažil se je skrýt, protože kluci přeci nepláčou a on byl tuze hrdý kluk, navíc co kdyby ho náhodou viděla Lilian Abbotová.
„Ach Lilian,“ pomyslel si a vyslovil polohlasně její jméno. „Jak krásně zní i po tolika letech.“
Náhle ji viděl tak jasně, jen si na ní šáhnout. Vybavily se mu její zlaté kudrliny a ďolíčky ve tvářích. Nosila nejdříve roztomilé růžové šatečky, časem je ale vyměnila za dlouhé a elegantní šaty, které nosily už velké dámy. Viktoriánská móda jí velice slušela. Rostla mu před očima a rostla a najednou z ní byla krásná sebevědomá dáma. Tehdy jednoho letního večera se mu zdála ještě krásnější než kdy dřív. Potajmu si lehli do luční trávy a dívali se jeden na druhého. Šimral jí na tváři pampeliškou a šeptal do ouška slova něžnosti.
To ještě nestudoval práva a nemusel nosit elegantní oblek a vycházkovou hůl, která se na mladého muže jeho postavení a rodu hodí. Anglie v době viktoriánské je velice povrchní a snobská. Vzpomněl si na svůj první oblek a hůl, na své první vysvědčení na univerzitě a na jeho první velké loučení s Lili, na její smutné oči, když jí opouštěl, aby mohl odjet do jejich městského domu v centru Londýna. Pak přišla další a další loučení a Liliany oči byly čím dál méně smutné, její radost z jeho příjezdu menší a menší a něžnosti, kterými ho vždy plně zahrnovala, mizely v nenávratnu.
Vzpomněl si na tu bolest, kterou cítil, když už ji v sousední vile nenašel. Provdala se a neřekla mu jediné slovo, nenapsala jedinou řádku – už chápal, jeho nekonečné čekání, na dopisy… Vzpomínal a vzpomínal, když se najednou stala bolest minulá tou nynější a on si uvědomil, že sedí pod starou jabloní jejich letní vily, na zádech má veliké včelí bodnutí a slunce, které se ještě před chvílí smálo z pod mráčků na obloze už zapadá v dáli a jde spát.
Vstal, protáhl své zatuhlé svaly a pomalu odešel domů.