Jen pocit...

Tiše, tak aby ani sebeméně nenarušil tvůj klid, vkrádá se k tobě...Sen. Hebkou srstí se ti jemně otře o pokožku, vtiskne ti roztřesený polibek na šíji a opatrně se schoulí na tvém spánku. Pak se přiblíží blíž. Mokrým čumáčkem ti přejede po nose a s rozběhem se ti skácí na hruď. Probudí tě svým podmanivým předením tišším než vánek, hluboko do paměti se ti vryje jeho barva černější než tma a okouzlí tě vůní letní noci. Když se k němu skloníš, pomalu se přiblíží k tvé tváři a bude tě dohánět k šílenství svou kamennou nehybností. Ztratíš se v jeho očích, v té směsici jásajícího slunce na azurovém blankytu s podtónem hlubiny moře a jemnou kořeněnou chutí jezerní hladiny. Když mrkne, srdce se ti málem zastaví oním tak půvabným a nenuceným pohybem. Toužíš mu být blíž a blíž, jak se stále s neodbytnou vtíravostí lísá k tvému tělu, vyvádí tě z míry ona vytrvalost a přitom se děsíš představy, že se vzdálí. Konečně, jako bys pochopila smysl toho všeho, jako by najednou vytryskl pramen poznání a užuž jsi stála na velkolepém prahu poznání, v záchvěvu vášně po něm rychle vztáhneš ruku, toužíš dotknout se jej, uchopit jej a přitisknout ho pevně k celé své odhalené duši když vtom...zmizel.