Snad v bouři šílenství?

Myšlenky se mi v hlavě míhaly jedna za druhou, zatímco jsem kličkovala mezi zakrslými keříky tamaryšku. Opět se za mými zády ozval ten hrozivý zvuk. Zvuk, který mě už dlouhou dobu děsil.
Je to tu zase. Ten sen. Sen, který mě ničí.
Pocítila jsem známý nával strachu a ohlédla se. Černé mraky, které se nakupily nad kopcem, působily více než děsivě. Ta barva byla temnější než hořká čokoláda.
Hrdlo se mi stáhlo a já zrychlila.
Ozvalo se burácení hromu, jenž otřásl zemí. Oblohu prořízl jasný záblesk světla a elektřiny, plný neuvěřitelné energie. Kéž bych měla čas obdivovat okolí, avšak osud tomu chtěl jinak. Zabraná do myšlenek jsem přehlédla kámen, který mi bránil v cestě.
Moje noční můra se změnila v krutou skutečnost. Zakopla jsem a sesunula se do horkého písku. Tak horkého jako můj dech. V krku jsem cítila sucho a tlukot srdce mi tepal ve spáncích. Zvedla jsem hlavu. Je to tu znovu.
S hrůzou v očích jsem sledovala úder blesku. Bylo to blízko. Až příliš. Ta chvíle byla jako zpomalená. Delší než noc za polárním kruhem.
Po tváři se mi mihl úsměv. Strach byl najednou pryč a já věděla, že bude vše dobré. Zavřela jsem oči a očekávala poslední úder. Ostatně jako každou noc. Teď! Obklopila mě tma.
Vytřeštila jsem oči do stropu a téměř vystřelila na posteli do sedu. Znovu ten sen. Pronásleduje mě! Kdykoli zavřu oči, vidím poušť posetou tamaryškem a pelyňkem. Ach, začínám bláznit. Znovu ulehám a zavírám oči.