Člověk, který mě zaujal

Vešli jsme do malé hospůdky vprostřed malebného náměstí jednoho nejmenovaného městečka. Ač zvenku vypadala zastarale, a domnívali jsme se, že je snad obrostlá pavučinami, opak byl pravdou. Vevnitř byla útulná a vládla zde hřejivá atmosféra.

Přešli jsme k baru a každý jsme se usadil na dřevěnou vysokou židli. Dřevo na podlaze nepříjemně zapraskalo. Nejspíše stáří parket a červotoči se hlásí o pozornost. Objednali jsme si nějaké to pití a pokukovali kolem. Zrovna jsem pomalu usrkovala brčkem oranžovou sytou tekutinu, která mi na jazyku zanechávala příjemnou chuť pomerančů, když dovnitř vešla další osoba.


Vzhledem k ostrému světlu venku a tajemného šera vevnitř jsem viděla pouhou siluetu. Už podle postavy jsem však usoudila, že půjde o muže. Když vešel dovnitř a za ním se zabouchly těžké dveře, ukázalo se, že jsem měla pravdu. Šel hned k prázdnému stolu v rohu hospůdky a objednal si pití. Číšník mu v mžiku na stůl postavil sklenici plnou zlatavého moku se značnou bílou pěnou. Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem od něj odvrátit pohled. Nedělal nic neobvyklého. Nebyl to žádný komik, ani člověk, který by na sebe záměrně strhával pozornost okolí. A přece v něm bylo něco tajemného, což mě nutilo si ho všímat.

Pokud si myslíte, že mě snad upoutal jeho vzhled, potom se mýlíte. Byl to typ muže, kterých po světě běhá tisíce. Měl sportovní postavu. Přes upnuté tmavé triko se mu rýsovaly svaly, nejspíš je pravidelným návštěvníkem posilovny. Tmavé dredy mu splývaly přes ramena a končily někde u hrudníku. Na krku měl stříbrný řetízek s přívěskem velkého kříže. Pomyslela jsem si, že to bude fanoušek hudby typického gothic stylu. Tvář měl bílou jako smrt a dominovaly jí dvě tmavá čokoládová kukadla. Měl uhrančivý pohled. A jakmile se spojil s mým, reflexně jsem ucukla a věnovala se mému nápoji.

Snad všichni znáte ten pocit, kdy víte, že se na vás někdo dívá. Přesně to jsem pociťovala i já. Kdykoliv jsem se jen koutkem oka podívala ke stolu, kde seděl ten zvláštní muž, střetla jsem se s jeho pohledem. Nebylo mi to až tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát. Naopak jsem byla potěšena tím, že si mě všimnul, i když ten pocit přebíjel fakt, že na něm je pořád něco tak zvláštního a nečitelného, až mi to navádí trochu strachu.

Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem posbírala, vzala skleničku s pitím a vydala se směrem k jeho stolu. Jakmile mě spatřil, odtrhnul ode mě pohled a kdoví co zajímavého studoval na stole před sebou. Zaváhala jsem, jestli nejsem moc troufalá, ale potom mě napadlo, že je snad stejně ostýchavý jako já. Posadila jsem se k jeho stolu a se vší slušností pozdravila. Byla jsem odměněna zářivým úsměvem, trochu nevinným, ale přesto jsem měla možnost zahlédnout hvězdičky v těch tmavých očích, při jejich pohledu, mě hřálo u srdce.

Jak jsem později během naší konverzace zjistila, byly stejně tak upřímné jako on sám. Zpočátku nechal mluvit jenom mě. Jakmile však zjistil, že jsme zájmy stejné krve, rozpovídal se tak, že jsem jen těžko nacházela místa, kdy bych mohla něco říct já. Rád se hodně smál. Byl rozený optimista, i když sám zažil v životě pár krušných chvil, které bych nikomu nepřála. I když se mi zprvu zdál jako "tvrďák", doopravdy se v jeho nitru odehrávala bouře emocí. Byl mi skutečně hodně sympatický. Mimo upovídanosti a překvapivé otevřenosti jsme se také shodli na některých společných zájmech. Ať už je to láska ke zvířatům, hudbě. A co nejvíce mě potěšilo, že máme společné postoje a názory.
Celý večer utekl jako voda a byl čas se rozloučit. Nechtělo se odcházet ani jednomu z nás, ale mí přátelé byli již netrpěliví a neustále na mě házeli obličeje a ukazovali na hodinky. S tím zajímavým člověkem jsme si ale slíbili, že příští večer se opět setkáme. Přesně v tu samou dobu u toho stejného stolu.