A tehdy se zastavil svět...

A tehdy se zastavil svět. Zůstala jsem tam sama. Jediný pohyblivý bod v nekonečnu. Sama uprostřed zmatku.
Opatrně jsem vykročila vpřed, fascinovaná a zmatená. Procházela jsem mezi neznámými postavami, zmrazenými proudem času. Všichni ti uspěchaní nervózní lidé, kteří mě ještě před okamžikem obklopovali, se náhle proměnili v nehybné sochy bez života.
Dokonce i lehký letní deštík přerušil svůj let. Drobné stříbřité kapky se vznášely všude kolem mě. Zadívala jsem se do jedné z nich a zachytila přes ni paprsky slunce, které se pro tuto chvíli přestalo otáčet. Usmála jsem se při pohledu na zářivé barvy duhy, ve které se světlo lomilo a dlouho jsem se od toho obrazu nedokázala odtrhnout. Nevím proč, ale tohle na mě vždy působilo velice uklidňujícím dojmem.
Konečně jsem se znovu vydala kupředu. Byl to vážně zvláštní pocit. Veškerý život jako by ustal.
„Proč zrovna já?“, napadlo mě konečně. Ano: „Proč?“
Usedla jsem na nejbližší lavičku a zapálila si cigaretu, vždycky mi to pomáhalo utřídit si myšlenky.
Blíží se snad nějaký zásadní zlom v mém životě? Ano, to by bylo možné. Pokud bych ovšem nějaký skutečný život měla…
Zvedla jsem hlavu k obloze a pozorovala stoupající vlnící se šedý dým. A přesně v tu chvíli mi na tvář dopadla drobná kapka vody. A další, a znovu.
Lidé náhle pokračovali v chůzi a do uší se mi valil typický zvuk města – motory aut, hovor, štěkot psů a změť nejrůznějších melodií.
Pokrčila jsem rameny, uhasila nedopalek a vydala se vpřed, dál po své cestě.


Dnes již vím, že jsem se měla raději vrátit zpět…