Období rána

Tak jako stará paní Munzarová. I já se vydal do deště, ale trochu jinam. Rovně. Kapky dopadají do vlasů a narážejí na kůži obličeje. Stávají se mnou. Stejnou hmotou jako jsem já. A zase skapávají dolů, okolo dalších kapek co taky letí dolů, ale bez doteku a vtělení. Vše se opakuje. Pár těch kapek zachytávám do dlaní. Držím je. Kvůli nim klopítám. Pár jich ztrácím - o to víc však vážím si těch co pořád zůstávají. Mít víc vody v dlani - víc bych vytrousil dolů. Zákon všeho - i bytí. Těch pár kapek stačí.
Přicházím na rozmočené prostranství, zatemnělé pátou ránou. Dívám se do obličejů čekajících. Jsou temné, nečitelné a přesto mají větší kouzlo než ty pod lampami. Stávám se čekajícím. Po chvíli přijiždí autobus s řidičem, co týden se vyhýbá mýdlu.

,,Convent na kartu" první moje slova v novém týdnu.
Potemnělé útroby autobusu, svírájí myšlenky do melancholie a její šedi.

》
Zvuk klíče a otevření vchodových dveří mění se na sidlišti z paneláků v kvílení děsivé šelmy. Která chytla svoji kořist - mne. A dusí ji v obrovských čelistech noci. Na ochranu škrtám zapalovačem a probouzím živel - který předkové krotili. Plamen. A ten plamínek zachytávám do cigarety.

A zase ty postavy. A zase ten autobus a jeho vnitřnosti.

》
Zima proniká lehkou mikinou jako nažhavený drát máslem. Zima si se mnou hraje hru. Zahřívám se rychlejším krokem ale v závislosti na rychlosti, se zvyšuje doba čekání na autobus na temném nádraží. Svým způsobem činím tak - že teplo, prodám za čas.

,,Convent na kartu"