Pomíjivost bytí

Schody. Jeden, druhý, třetí, spousta schodů. Běžný člověk by jim nevěnoval přílišnou pozornost. Vždyť jsou to jenom schody! Důležitý je byt, do kterého míříme! Na schodech nebývá nic zvláštního. Působí nenápadným dojmem a mohou se zdát úplně stejné. Když se ale pořádně podíváme, zjistíme, že se navzájem liší. Například první schod je už mnohokrát opravovaný, nejopotřebovanější ale zato nejdůležitější. Přitom není těžké se na něj postavit. Je samým základem a právě tady se ukáže kvalita materiálu a lidské práce, které mu byly věnovány. Druhý je skoro neporušený, až na malé rýhy, ale třetí má uštípnutou hranu. Podobně jako čtyřicátý pátý v prvním patře. Ten, kdo je stavěl, musel počítat s tím, že byť budou postaveny s nejodolnějšího materiálu těma nejšikovnějšíma rukama, vnější vlivy si je přetvoří. „Tak jsem tu zas.“ pomyslel si David, který měl tyto panelákové schody dokonale zmapované. Útlý tmavovlasý muž sjel celou budovu pohledem a odhodlaně vyrazil vpřed.
Buch–buch, buch-buch, buch-buch.

V kapse svých světlých džínsů nahmatal klíče ode dveří bytu. Zadýchaný, s pocitem toho, že udělal něco pro své zdraví, otevřel dveře. Ihned jej pohltila vůně pečeného perníku a mimo jiné i velká změť zlatých psích chlupů. „Ach ano. Tady jsem doma.“ slastně přivřel oči a užíval si ten pocit. Pro Davida to byla jedna z nejkrásnějších chvílí dne. Nic pro něj nemohlo být cennější, než okamžik, kdy ho zavalí hřejivý pocit láskyplného domova, objeme jej jako malé děťátko a konejší. Pohladil psa, odložil si své věci, zul si boty a pocítil ženské tělo na svých zádech. „Vítej doma, miláčku.“ Řekl ten nejmilejší hlas, který kdy slyšel, který patřil ženě krásnější, než sám anděl. Otočil se a políbil úzké rudé rty ženy svých snů. Miloval ji. Tak strašně moc. Miloval její dobrosrdečnost, naprostou oddanost, bystrost ale také její krásné ruce, tvář, ale i světle hnědé oči, které vždy vyzařovali nadějí. Když byl s ní, měl všechno. Patřil mu celý svět. Vzal ji do náručí a odnesl ji do postele. Dveře jejich ložnice zůstaly zabouchnuty až do dalšího dne.
Buch-buch, buch-buch, buch-buch.

Ráno jej probudilo ostré oranžové světlo. Otevřel oči. Celou místnost pohltil oheň. Aniž by byl schopen slova, hmátl rukou po posteli. Jeho dlaň se dotkla saténového prostěradla, ale po své ženě ani památky. Jeho oči těkal po pokoji až nakonec spočinuly na hroudě pečícího se masa, které leželo přede dveřmi. Poznával ji. Kdysi krásné dlouhé vlasy se změnily na prach a v jejích očích zela prázdnota. Omámen kouřem a celou situací jen nehybně seděl a nechal si obličej olizovat plameny. Zavřel oči a zaposlouchal se do praskání a škrábání a skučení psa zpoza druhé strany dveří.
Buch-buch-buch-buch-buch-buch.

Na malém náměstíčku u fontány si hrály malé děti s práskacími kuličkami. Vesele do toho poskakovaly a pokřikovaly. Naproti nim byly lavičky, kde sedělo pár mladých párů a užívali si slunné odpoledne. Ten den slunce zářilo jasněji než kdy jindy. Tuto idylickou chvíli jim kazil pouze jeden člověk. Ležel v ošuntělém kabátě a pomočených kalhotách, schovaný ve stínu budovy. v náručích objímal velkého zlatého retrievera. Párkrát sebou trhl a vytřeštil oči. Pohled se mu skýtal na ozářené náměstí. Byť slunce hřálo, on cítil chlad. Zabořil obličej do svého psa. Chtěl se vrátit zpět. Domů! Oči mu ale zastínily havraní křídla a tato čerň ho celou pohltila. V tu chvíli jeho srdce zatlouklo naposledy.
Buch-buch, buch-buch, buch-buch.