Až vyjde slunce...

 Je nejkrásnější den, jinde ten nejdepresivnější charakter, proudy lásky střídá paranoia.

 Mý nejvýslednější protimluvu jiskří o pravdě lásky, pod nánosem nejkrutější lži.

 Vše je ve výsledku jen model vln směřujících ke smrti, život je nádherný paradox.

 Vysvětlila jsi mi moji neschopnost promluvit, stejně tomu nerozumím.

 Jsi ten nejnudnější anděl, bludná stanova pekel, stejně tě miluji rajsky a opravdově.

 Nic z mých děl nepřekoná sílu mezi osudem a schopností se rozbrečet. 

 Jsi stejná jako deziluze, probudíš mne a necháš na holičkách vlastní bezmoci.

 A přesto tě půlím a získávám vše co mne naplňuje tím dostanu život na rovnocenost.

 Nedokážu přežít den bez toho abych mluvil o harmonii, jsem ten kdo není sám sebou.

 Jako droga účinkuje v povzdálí a vzdaluje se okamžité osobnosti, jsem nikým.

 A přesto se vidím vdáli  jak opravdově znovu miluji úsvit a vidím vše nové.

 Svět je zalit světlem a ty mne vykoupíš pocitem úlevy.

 Dlouhé dny jsou jen krátkým spánkem.

 Báseň co neměla vzniknout.

 Tvůj život tak jak je.

 Srdce bez křídel.