Tady a nikde

O co tedy jde? Obvykle píšu úvahy, ale nyní jsem se dostal do velice zvláštní a neočekávané situace, do stavu, kterého chci využít předtím než budu vyléčen. Moje vědomí bylo zachváceno stavem derealizace, takže píšu na klávesnici, která neexistuje, text který není skutečný, lidem, které někdo vytvořil v mé mysli a v mém vědomí, aby mě mátl.

Všechno, co je kolem mě je mou iluzí, která mě naplňuje strachem z bytí mezi vědomím a bezvědomím. Iluze stromů, kolem kterých jsem chodil. Iluzorní roboti, které každý den potkávám a já jediný jsem reálný a skutečný. Asi za týden půjdu za neexistující neuroložkou, která mi změní neexistující medikaci na mou neexistující a fiktivní epilepsii. Potom tento odporný stav odezní a já se vrátím do reálného světa. Doufám, nerad bych zůstal na pomezí různých světů, rozerván přítomností a neexistencí okolí.

Chci se s Vámi podělit o pocit, který jak doufám, ztratím co nejdříve, protože to asi nikdo z těch, co neexistují neudělal, takže tu sedím, v zastřeném pokoji, nemám odvahu se podívat z okna na tisíce neexistujících lidí, kteří pochodují sem a tam, na nepostavené paneláky z nehmotného betonu, na svět, ve kterém jsem já tím jediným skutečným.

V noci je situace ještě horší. To už nebalancuji mezi vědomím a bezvědomím, ale mezi životem a pocitem smrti, který mě vytahuje ze strašného snění obklopujícího mě samotného. Někteří, jako já trpí ztrátou vlastní existence a jiní ztratili existenci tohoto světa. Já patřím mezi ty druhé a doufám, že se tento svět ke mně vrátí, ať už je důvodem ztráty cokoliv. Epilepsie, psychická porucha, strach, stres. To vše může být spouštěčem, který vytváří sklo mezi mým vědomím a Vaší realitou a vytahuje mě pryč, ze skutečnosti a ze života.

Musím se hned zítra přeobjednat. Trávit ještě deset dní v tomhle stavu, zešílel bych. Přicházel pozvolna, pomalu, nenápadně, v malých šocích, v malých mžicích, v tom, že jsem najednou ztratil vzpomínky na deset let života, že mi můj mozek jasně říkal, že je letos rok 2006 a 2016 zároveň a nyní už skoro nedokážu nepsat tyto řádky a přesto se přemáhám. Mnul jsem si svůj skutečný obličej, zatímco mi do hlavy hraje neskutečná hudba a falešné dřevo nevyrobeného stolu, je podpěrkou mých rukou. Vždy, když jdu do mdlob, vždy když je tento stav nejhorší, křečovitě trhnu levou rukou a snažím se tím dokázat existenci neexistujícího - tedy tohoto světa.

Nemůžete chápat o čem mluvím, pokud si to sami neprožijete, ale přesto jsem se rozhodl se svými iluzemi v mé hlavě, které nyní toto čtou, podělit o tento stav.

Děkuji za mou pozornost.