Noční káva podruhé

Doušek kávy hrdlo zahřívá, jazyk obnažuje se v tanci.
V tanci chutí, v tanci hořkosti, v tanci hořkosti hrdlo se svírá.

A přec hořkost dominantou není, ne, to není.
Dominantou bytí zima se zdá, měsíc, i strom který na to tiše kouká.

Tráva v mrazu třpytí se jako sklo zamrzlé v jasné noci.
Vlezlé housle ticho rozráží, řežou, řežou vše na cáry.

Řežou vše na cáry, asymetrie všeho všude kolem bují.
Nekonečné tóny houslí přec znovu krásné jsou.

Ovšem vše je jen zdánlivé, stejně jako káva hořká.
Chuť kávy, s příchutí zdánlivé kakofonie nekonečna.