Voní jako štěstí...

Pomalu se prochází po bulváru. Vypadá omámeně a neustále se na tebe ohlíží. Nad hlavou noční nebe, přes světla města není vidět hvězdy. Pokaždé, když se ohlédne přes rameno, spatříš její tmavé oči, ve kterých by ses dokázal utopit.

A pořád se směje.

Občas ukáže prstem na něco, co upoutá její pozornost. Chce, aby ses podíval taky. Blikající světla. Projíždějící auta, která troubí na lidi přebíhající cestu. Nasaješ vůni teplé letní noci a pořád od ní nemůžeš odtrhnout oči.

Světlé vlasy jí sahají sotva po ramena. Vždycky sis myslel, že by měla být spíš modrooká. Ale není. Ale ty to vlastně už ani nechceš měnit.

Právě hodila drobné nějakému žebrákovi. Sedí u výlohy obchodu a zírá na ni jako okouzlený. Ty víš, že ona kouzelná je. Doopravdy.

A tahle kouzelnice jde pořád dál, nezastavuje. Míjíte spousty lidí. Na to, že je tak pozdě, je v tomhle městě pořád rušno.

Už se zastavila. Stojí tváří k tobě. Směje se. Její rty mají jasnou korálovou barvu, její oči jiskří. Chytí tě za ruce. Voní jako štěstí.

A ty najednou nevíš. Chceš ji jen pro sebe? Držet ji jako v kleci? Nebo chceš být jako ona? Volný a bezstarostný pták…

Díváte se na sebe dlouho. Moc dlouho. Tak moc, že si ani nevšimnete davu lidí, který vás obklopí. Někdo ji od tebe odtrhne. Zpanikaříš, hledáš ji očima. Zahlédneš ty její oči ve změti ostatních tváří. A ten úsměv. A pak ti lidé zmizí.

A ona je taky pryč. Zbyla jen ta vůně.