Večerní slabá chvilka

Moje vlastní hlava mě zradila. Nejen, že obecně trpím málem motivace, ještě, když mám i motivaci cokoli dělat, tak mi naprosto vyluxuje hlavu v tom co mám dělat, takže každý večer je okamžitě vyčerpaný a promrhaný. Přesto můj čas je cenný, cenný je v tom že ho nikdy nezískám zpět. Na trhu práce, si ho cením asi 100 korun za hodinu, ale když mám hodiny k dobru, které by moji cenu mohli zvednout, mozek naprosto selhává. Sedím proto u stolu, asi litr černého anglického čaje s mlékem, nabitý počítač, ale přesto raději píšu o tom jak mě to sere, že nic nedělám než abych něco dělal. Přitom na internetu mě čeká tolik věcí co by šlo dělat. Kurzy od MIT, které vám nabízejí vysokoškolské učivo naprosto zdarma, hromada lidí, co se nebojí vás vzdělat na youtube. Zdarma, tahle doba je naprosto příznivá tomu, abych bez jakéhokoli kapitálu, nutnosti zvednout se ze židle, abych mohl svoje možnosti rozvíjet, abych mohl udělat ze sebe cennějšího člověka pro společnost. Přesto, moje hlava to nechce, nevím proč, samotnou jí to zajímá, hrozně jí to zajímá, ale nechce se do toho pustit. Moje emocionální já, je otrávené myšlenkou že bych začal kurz kinematiky od MIT. Prostě se mu na tom něco nelíbí. Přesto mu něco vadí a já nevím co. Možná to je tím unavený, Běž spát, vykašli se na to, nemá smysl se do něčeho pouštět, když je člověk unavený. No jo, ale půjdu spát, v 6 vstávám, spánku se mi dostane dost, ale k čemu mi to bude, když veškerou nabranou motivaci a energii zase projebu ve škole. Kde se budu znuděně a pln prokrastinace projíždět Twittrem. Přijdu zase domů otrávený ze školy, ale opět zase bez energie, pak hurá do práce, práce je zábavná, ale je to hlavní důvod proč se mi dnes nechce ponocovat. Prostě to nejde, když vím že budu muset být fresh při nástupu na plac. A tak se tedy ptám, co tedy, mám volit mezi nabráním sil na projíždění instagramu ve škole, nebo se marně pokoušet vytvořit něco produktivního doma, teď?
Nevím, prašť jako uhoď, ze spánku mám zase zvláštní pocit. Táta mi vždycky když mu řeknu že jdu spát, řekne že spát můžu vždy, ale tenhle čas na to abych něco produktivního provedl mi uteče. A tak tu sedím, pln zlosti sám na sebe, dokonce líný abych i svoji prokrastinaci provedl dobře. Nebudu ten text kontrolovat, a v záchvěvu sebelítosti ho dám na net, abych měl aspoň pocit že jsem provedl něco produktivního. Abych mohl sám sobě ráno, naštvaný říkat, neboj Honzo, včera jsi přece jen něco produktivního provedl. Napsal jsi svoji směť myšlenek na papír, na elektronický papír, jelikož psát rukou víc jak 100 slov tě prostě sere a ve výsledku i bojí, a co hůře, nikdo to ani nepřečte, ani ty. Takže jsi včera půlhodiny, možná víc, půl hodiny je to v tuhle chvíli, nikdo neví jak daleko zajdu. Takže jsi včera minimálně půlhodiny zběsile ťukal do klávesnice, za poslechu sovietwave, kterou jsi dneska objevil.